Pondělí 22. 10. probíhalo téměř celé velice jednoduše – bylo totiž ve znamení prvního pořádného přejezdu, ty všechny předtím byly v podstatě o ničem. Celou noc nám pořádně foukalo, skoro to vypadalo, že nás to odfoukne až tam kam potřebujeme, ale nakonec jsme se ráno probudili na úplně stejném místě jako jsme večer usínali. Jana využila ještě jednou místní sprchu a já mezitím připravil snídani, kterou jsme rychle snědli ve společnosti spousty much. Nějak už nevíme, čím je lákáme, repelenty celou situaci výrazně nezlepšují. Tak to jsme zvědavi, jak to bude vypadat v Darwinu.
Vyrážíme směr Coober Pedy, cíl naší dnešní cesty. Díky tomu, že jsme spali nějaký ten kousek od hlavní cesty, tak první kilometry jsou ve znamení spousty zatáček, až se dostaneme na tu jejich dálnici. Celou dobu kolem cesty vede koryto potoka, nicméně nikde žádná voda – asi s ní opravdu budou mít problémy. Po nájezdu na hlavní už je vše relativně jednoduché – pár kilometrů rovně do Port Augusty, kde tankujeme plnou před vjezdem do outbacku a pak už hurá směr rudý střed. Čeká nás (tedy hlavně Janu, která momentálně řídí) přibližně 550km bez jediné důležité křižovatky a navíc cesta vede v podstatě pořád rovně. Kvalita povrchu je skvělá, šířkou je cesta taková běžná okreska s širokými odstavnými pruhu. Potkáváme první road trainy, tedy opravdu dlouhé soupravy tahačů. Na tahač, který má za sebou dva návěsy jsme už celkem zvyklí, tady konečně potkáváme občas i se třemi návěsy. Délka solidní, maximum je prý 53,5m, takže se ani není co divit, že se Janě moc nechce do jejich předjíždění. Nakonec se odhodlává a zvládá to bravurně, akorát tak, abychom po pár kilometrech mohli zastavit u občerstvovací stanice na záchod a všechny roadtrainy nás zase předjely.
Celou cestu obdivujeme okolní krajinu. Každou chvíli se výhledy mění, což jsme tak úplně nečekali, mysleli jsme si, že to bude v zásadě stejné celou dobu. Alespoň je pořád po čem koukat. Míjíme samozřejmě nějaká ta mrtvá zvířata v různém stavu rozkladu a snězení a vidíme i krásné, úplně vybělené, kostry.
Do Coober Pedy dojíždíme s pěkně staženýma prdelkama – 50km před ním se totiž rozsvítilo hladové oko a nemínilo zhasnout. V minulosti jsme si vždycky řekli OK, máme 30km na dojezd k pumpě, ale tady bylo jasné, že nejbližší pumpa je za 50km. Nicméně, dojeli jsme, takže víme, že to vydrží dojet i 50km. Hned na kraji města tedy tankujeme, jak později zjišˇujeme tak u nejdražší pumpy. Ale co, důležité je, že jsme dojeli.
V informacích si Jana nechává poradit místní atrakce, provonává je s těmi, co už si sama vybrala a zakroužkovla v brožuře, abychom měli přehled a pak už hurá na tu první – opálový důl Old Timers Mine z roku 1916. Dozvídáme se, jaké to vlastně bylo kutat opály, ve stěnách vidíme i nějaké opálové žíly, vždycky s dopsaným odhadem ceny.
Nakonec se můžeme i podíávat, jak vypadá takové bydlené v dolech, čímž je vlastně Coober Pedy docela proslavené. Opály tu byly objeveny v roce 1915 a dnes se tu těží 70 procent světové produkce opálů. Název mětsta pochází z domorodého termínu kupa pit, což je něco jako díra bílého muže nebo bílý muž v díře. Dost to odpovídá skutečnosti, protože v dírách tu nejsou jen doly, ale i hotely, kostely a většina domů, které tak unikájí teplotám přes 50 stupňů a mají svých konstantních 23. Domečky mají udělané pěkně, výhodou je možnost jejich rozšiřování, které spočívá ve vykopání dalších místností. A když má člověk štěstí, tak při kopání může najít opál, který mu zaplatí veškeré náklady. Přesně to samé se stalo i tady, když hloubili cestu pro turisty tak našli opál oceněný na 50 000$. Což je celkem solidní investiční kapitál.
Ve vitrínách mají některé opály vystavené, všechny jsou na prodej, ale ceny trochu nad naše možnosti – asi se budeme muset uskrovnit v jídlu a pak bychom těch 126 000$ mohli možná ušetřit.
Z dolu odcházíme jako poslední, pomalu se začíná stmívat, a tak hurá na vyhlídku, odkud můžeme vidět celé město a jeho okolí. A tento pohled nám jenom potvrzuje naše dojmy, které z městečka máme. Není to žádné hezké staré městečko, ale město prachu, kamení, plechu, vraků aut a opilých aboriginců.
Všechny další atrakce už zavřely, poslední otevřený je místní podzemní hotel Desert Cave Hotel s malou expozicí, takže nakukujeme ještě tam, a pak už se přesouváme do nejbližšího kempu přenocovat. Tedy vlastně do nejlevnějšího, neboť nejbližších je tu jinak hned několik.
Městečko nás příliš neuchvátilo, takže se rozhodujeme ráno doproběhnout pár atrakcí a pak už hurá dál, na Uluru.
Najeto kilometrů dnes: 604
Najeto kilometrů od počátku cesty: 4 979