Marně přemýšlím, zda jsme si kdy předtím dopřáli několika chodovou večeři s víny vybranými speciálně ke každému chodu a navíc důkladným výkladem o tom, co zrovna jíme. Obávám se, že před návštěvou Domu vína U Závoje ne.
Sýrová večeře o pěti chodech pod vedením Aleny Lucákové zněl jako dobrý nápad i když mě ze začátku trochu zklamalo, že se nebyli ochotni podělit o podrobnosti co všechno budeme jíst a pít a jak to bude probíhat. Nevadí, jdeme do toho i bez takovýchto detailů.
Na místě se nás sešlo okolo dvaceti (my jsme byli jenom v pěti, tak to na mě všechno neházejte ;-)) a jak jsme posléze zjistili jsou lidé, kteří na degustaci chodí pravidelně každý měsíc, vždy když se koná. Do toho se ještě střídavě konají degustace vín a degustace sýrů s víny (tedy přímo sýry, nikoliv krmě z nich připravené), takže máme co zkoušet i příště. Místo je opravdu příjemné, personál ochotný, není se čeho bát.
Před námi pět chodů, některé z nich už podle názvu zajímavé, jiné trochu odrazující – zvláště mořské plody nejím, ale dal jsem si předsevzetí, že tentokrát to tedy zkusím a uvidíme.
Mousse z Fourme de´Ambert s tomatovým tartare a čerstvou bazalkou podávaný s rozpečenou bagetou a Pinot Gris z Alsaska – první chod začal skvěle, nejraději bychom u něj zůstali. Nikoliv proto, že ostatní chody byly špatné, ale ten sýr byl opravdu skvělý, víno bez chybičky a pochutnali jsme si. Když nám vysvětlili, že Pinot Gris nazýváme v Česku Rulandské šedé tak mi bylo jasné proč mi tak chutnalo – mé nejoblíbenější víno. Fourme de´Ambert je sýr s modrou plísní, která se do něj dostává tuším tak, že se napichuje ze všech stran speciálním vínem a pravidelně se po dobu 28 dní otáčí, aby se plíseň rovnoměrně rozprostřela. Jak jsme se dozvěděli, tak některé typy sýrů se otáčí třeba 8x denně, akorát jsme se nezeptali, zda ručně nebo automaticky.
Dále nás čekal míchaný salát s čerstvou zeleninou ochucený maracujovým acetem a kousky buvolí Mozarelly s Frascati superiore z Itálie. Další fantastický zážitek, Jana tvrdila, že by jí stačila samotná mozarella bez salátu. Buvolí mozarella je totiž něco naprosto jiného od toho, co jsme zvyklí kupovat v našich obchodech a jak mi normálně nechutná, tak na této jsem si pochutnal. Navíc se prý dá odlišit (fajnšmekři) pokud je vyrobena z mléka volně žijících buvolů nebo buvolů chovaných na mléko. A takovou mozarellu když koupíte a dostane ji do sáčku v syrovátce, tak ji doma nemáte strkat do lednice, ale vydrží 3-4 dny normálně v pokojové teplotě. Jakmile ji dáte do ledničky, tak se prý rozlučte s chutí, už nikdy nebude tak dobrá.
Dostáváme se k hlavnímu jídlu – lehce pikatním špagetám s kalamary a krevetami, čerstvým fenyklem a rukolou sypané sýrem Pecorino doprovázené vínem Imperial Weiss z Rakouska. Tady si pouze pamatuji, že hned první sousto jsem měl solidně pikantní, na sýru nic zvláštního necítil a všechny mořské plody snědl. Vlastně to není nic hrozného, ale že by mě nějak uchvátily …
Pro většinu z nás perla večera, konečně došlo na maso. Pomalu pečená vepřová panenka na šťouchaných bramborech s jarní cibulkou, máslovou brokolicí a omáčkou ze sýra Reblochon, k tomu Pinot Noir z Nového Zélandu. Tak za prvé – panenka se nepeče na bramborech, ale jenom se na ně pak dá. Za druhé – panenka se nejdřív rychle opeče, aby se zatáhla a pak se dá tak na 2 hodiny do trouby při 80-90 stupních, aby se hezky propekla. Potom je krásně růžová po celé své ploše a opravdu výborná. Za třetí – omáčka z Reblochonu byla skvělá a prý se není co divit – sýr vznikl díky krácení daní, kdy před výběrčími se krávy nepodojily úplně, ale jenom trochu a když výběrčí odešli, tak se dodojily. A protože až na konci dojetí teče nejtučnější mléko, tak byly tyto sýry pěkně tučné.
Samotný závěr patřil dezertu z čerstvých meruněk a jahod s vanilkovým Mascarpone a Pinot Noir z Prahy, vinice Salabka. Tady už si asi nic zvláštního nepamatuji – po tolika sklenkách vína, když si člověk ještě občas nechal dolít mimo pořadí už mu začíná být vše jedno, navíc je nacpaný k prasknutí jak jídlem tak informacemi. Protože to co jsem napsal výše jsou jednom fragmenty toho, co jsme se dozvěděli – celou dobu co se nosilo jídlo, my jedli a zase se nosily talíře zpátky tak do nás byly valeny informace o sýrech, vínech a dalších věcech. Dozvěděli jsme se víc než dost, teď to jenom všechno zažít nebo někdy zopakovat.
V každém případě příště se těšíme na nějakou degustaci sýrů, abychom viděli jak ten sýr vypadá doopravdy a co se z něj opravdu jí a co se nechává. Což je také zajímavé, protože většinu sýrů my prý sníme celé, zatímco cizinci je pečlivě okrajují a kus z nich nejedí, protože to pak není ono. A tuším ten Reblochon třeba naříznou do kříže a dají na gril, aby se hezky roztavil a pak sní vnitřek. Ten standardní bochánek, který váží 450g se prý počítá na jednu osobu. Jak je možné, že ti Francouzi nejsou tlustí?