Pokud na naší cestě bylo něco nudného, tak to byla cesta domů. Ze Zimbabwe jsme měli zaplacený převoz truckem do Johannesburgu a odsud letadlo domů. Do Johannesburgu to trvalo dva dny, které jsme obětovali výměnou za úsporu peněz – přeci jenom zaplatit 10 000Kč za osobu za přibližně hodinový let malým letadýlkem se nám moc nechtělo.
A tak brzy ráno vstáváme, přesouváme se do trucku a s potěšením zjišťujeme, že nás jede pouze 9, takže každý má pro sebe vlastní dvojsedadlo a můžeme se nechutně roztahovat. Jak už jsme cestou všechno viděli několikrát, tak nás přestávají vzrušovat sloni hned vedle silnice, kteří by nás mohli choboty hladit. Za celé dva dny neděláme ani jednu fotku, jenom se snažíme přežít tu cestu.
Tankodrom, kterým jsme jeli už sem, nám přijde ještě horší, několikrát přemýšlím, zda se můžeme nebo nemůžeme překlopit, ale nakonec projíždíme bez problémů. Děláme zastávku na jídlo, kde nakonec nic nekupujeme – neberou totiž karty, na randy či dolary přepočítávají naprosto neuvěřitelným kurzem, který je snad dvakrát vyšší než oficiální a už ceny samy o sobě jsou ohromné. Nehledě na to, že slečna z nás není vůbec nadšená, takže jí nakonec nákup necháváme a jedeme hladoví dál – štěstí, že nám ze včerejška zbyla nějaká pizza a nejsme úplně hladoví. Poučka tedy zní – cestou tam puly nepotřebuješ, cestou zpátky se hodí.
Díky tomu vynecháváme i večeři, protože neberou karty a pro změnu ani jiné měny. Stejně jsme moc hlad neměli, ten přesun je nějaký ubíjející, jak člověk ví, že ho už nic nečeká.
Druhý den pokračujeme dál a už přejíždíme do Jihoafrické Republiky, takže úroveň jde nahoru, nacházíme KFC a dáváme ohromný oběd, na který tedy hezkou chvíli čekáme. Ale břicha máme napucnutá k prasknutí.
Dojíždíme do Johannesburgu, vykládáme lidi na letišti a nám je doporučeno dojet do cíle cesty, odkud je to prý blíž k našemu hostelu. A tak absolvujeme okružní jízdu městem, abychom zjistili, že končíme výrazně dál. Nicméně v hotelu mají naštěstí zdarma odvoz na letiště a tak jedeme zpátky a průvodce nám alespoň volá odvoz z letiště do hostelu, takže přibližně s hodinovým zpožděním se dostáváme na hostel, dáváme sprchu (opovrhujeme ohromnými vanami) a objednáváme večeři. Ta je ohromná, takže holky nedojídají a schovávají do lednice.
Ráno nás majitel hostelu odváží do nákupní zóny, kde trávíme celý den, abychom skoro nic nekoupili. Oblíbený obchod Cape Union Mart nemá věci, které jsme chtěli a tak nakonec kupujeme pouze pár knížek, dopřáváme si ohromný oběd s výborným zákuskem a jedeme zpět do hostelu, kde rychle dobalujeme a zase na letiště.
Zvládáme vystát hned tři fronty za sebou – na odbavení, které jim moc nefunguje a trávíme tam asi půl hodiny; na prohlídku rentgenem a nakonec na výstupní víza. Pak už si jenom nechat vrátit daně a peníze rychle utratit za sladkosti, protože v Česku by mi randy asi byly k ničemu, stíháme letadlo na poslední výzvu, abychom v něm pak ještě půl hodiny seděli a nakonec se zvedáme do vzduchu, dostáváme opravdu dobré jídlo (Turci umí vařit), koukáme na překvapivě skvělé filmy a trochu spíme.
Přestup v Istanbulu je trochu náročnější, nemají tu totiž žádnou transfer zónu a tak se mátožíme po letišti, abychom nakonec naštěstí našli volné lavičky, kde si trochu zdřímneme před další cestou. Vodová čokoláda od Gloria Jeans nás také moc nenabudí, ale nakonec se dočkáváme i zpožděného odletu a let domů už je neuvěřitelně rychlý – pomalu ani nestíhají sklidit snídani před přistáním.
Ještě přelet přímo přes Prahu, takže si ji krásně prohlížíme z výšky a litujeme, že jsme se včas nenatáhli pro foťáky. Přistání, nalezení zavazadel a začínání si zvykat na studené ksichty všech kolem. Probojování se páteční zácpou města, vybalování a další věci, které už nejsou ale vůbec zajímavé. A tím tak krásná dovolená končí, jako všechny hezké věci.