Středa 14. 11. Vstáváme v půl sedmé a snažíme si nějak pobalit věci na náš třídenní výlet na Fraser Island
. V sedm vyrážíme na snídani, která je tady v ceně a ve třičtvrtě na osm hurá směr autopůjčovna pro auto. První hodina je o tom, jak se vlastně s takovým autem s náhonem na všechny čtyři a automatikou jezdí a co všechno s ním na ostrově smíme a nesmíme. Sledujeme pozorně dvacetimunutové video, pak nám to ještě jednou zopakují, a pak následuje praktická výuka přímo v autě. Zatímco Martin se nechává vzdělávat, tak holky se snaží nastěhovat na korbu auta všechny věci, které s sebou povezeme. Dostáváme zdarma chladící bednu, která se normálně půjčuje s celým kempingovým vybavením za 15AUD na den, což my ale nepotřebujeme neb máme vlastní, tedy kromě té bedny.
Výuka dokončena, věci přestěhovány, takže odevzdáváme klíčky od našeho vaníka, kterého si tady ty tři dny nechají a můžeme vyrazit. Martin se sžívá s automatikou naprosto v pohodě. Zastavujeme ještě u bankomatu vybrat si nějakou hotovost, a pak už bez zastávek směr přívoz. Za necelou hodinku jsme na místě, spolu s další spoustou aut a cestovatelů. Vyzvedáváme si lístky na přívoz a čekáme, kdy dorazí.
Nalodění je docela zážítek, protože nájezd na přívoz snamená překonat docela značný výškový skok mezi pevninou a rampou a už tady je vidět, že většina aut je půjčených a tudíž s nimi řidiči nejsou ještě úplně skamarádění. Auta naloděna, lidi taky a můžeme vyrazit.
Přibližně po půlhodině se vyloďujeme. Zatímco všichni hned vyrážejí dál, tak my si v klidu dáváme svačinu a studujeme mapu, co že nám to v autopůjčovně poradili, kam se podívat a kdy. Ono to totiž není zas tak jednoduché, člověk si tu nemůže jezdit kamkoliv a kdykoliv, ale musí se přizpůsobit přílivu a odlivu. Takže hned první den se po pláži můžeme vydat až ve 12. Atakují nás tu velká hovada, která jsou docela pěkně vybarvená, ale potvory štípou.
Vydáváme se na cestu a po chvíli zase zastavujeme a upouštíme kola, přesně podle rady v autopůjčovně. Hned to po tom písku jede o něco lépe. Pokračujeme dál až na Central Station. Tady se opět shledáváme skoro se všemi spolucestovateli z přívozu. Je tady krátká naučná procházka s informacemi z historie Fraser Islandu, takže se se po ní vydáváme. Mezitím odjela většina aut, které jsme tu dohnali.
Výjezd z parkoviště je fakt zážitek, prudce do kopce v písku a navíc je tam kořen stromu pod kterým se vytvořil solidní schod – zkrátka to není šance vyjet. Nicméně auto si jen tak trochu zabručelo a vyhouplo se nahoru docela snadno. Cesta dál je celkem v pohodě a my dorážíme do Eurongu odkud nás čeká pár metrů ve fakt hlubokém písku a výjezd na pláž. Po zdolání tohoto úseku zastavujeme na pláži a děláme naše první fotky. Vypadá to tu fakt moc hezky.
Pokračujeme po pláži dál na sever za dalšími atrakcemi. První v řadě je Eli Creek, což je potok, který si to teče odněkud z vnitřku ostrova. Je tady neuvěřitelné množství lidí, nejen s auty, ale hlavně je tady i několik hromadných zájezdů s autobusy. Dřevěný mostek, který vede podél potoka a po kterém se dá dojít někam na záchod je zavřený a zrovna se opravuje. Spousta lidí ale směřujem potokem někam do vnitrozemí, tak se holky vydávají spolu s davem v domnění, že tak někde jsou ty toalety. Když se probrobí až na konec (dál už je zákaz vstupu), tak zjišťují, že toalety tady rozhodně nejsou a ty lidi, co sem šli, šli buď na procházku, nebo sem přišli aby si pak lehli do proudu a nechali se splavit potokem zpět k moři (což je ta atrakce, kvůli které se tu zastavuje) a někteří možná byli stejně jako holky uvedeni v omyl.
Zatímco holky brodily, tak Martin se pustil do focení.
Vyhlídli jsme si místo kus od davů a ve stínu a dali si tu oběd. Je to neuvěřitelná pohoda a klídek a fakt si to užíváme. Výhled je neuvěřitelný.
Vyrážíme po pláži dál a zastavujeme u další atrakce, vraku lodi Maheno. Jednalo se o luxusní výletní loď, která byla po dosloužení prodána Japoncům, kteří ji tady ztroskotali. Během války byla loď využívána pro cvičení ostřelovačů. Dnes už tu jen reziví a rozpadá se a turisti se u ní fotí.
Další atrakcí a zastávkou jsou The Pinnacles, což jsou písečné hory, které mají hned několik barev od bílé, přes oranžovou až skoro po červenou.
Kousek dál od je od The Pinacles je Red Canyon, což je kaňon mezi píseřnými horami a je fakt červený.
Blíží se pátá hodina, což je limit do kdy se dá jezdit po pláži než přijde příliv a navíc se začíná nějak kabonit obloha, takže se pomalu rozhlížíme po okolí, kde se utáboříme. Dá se tu kempovat hned podél pláže, jen se tu střídají oblasti s dovoleným a nedovoleným kempováním. Nacházíme jednu s dovolným a vjíždíme na ní. Vybíráme si takové pěkné místo s palmičkami a utábořujeme se tady. Dokonce se holky rozhodly samy postavit stan a povedlo se jim to.
Vaříme si těstovinový salát na zítřejší oběd a potom míchaná vajíčka k dnešní večeři, kterou pojídáme na korbě auta.
Pomalu se začíná stmívat, takže holky vyhnaly Martina fotit moře a zatím si v palmičkách udělaly koupelnu a provedly alespoň základní očistu. Martin na očistu peče. Zalézáme do stanu a protože je teprve půl sedmé, tak se rozhodujeme využít nabitého notebooku a kouknout na nějaký film, co jsme si stáhli před odjezdem ze Sydney. Pouštíme si postupně kousky tří filmů, ale hluk moře je takový, že neslyšíme zvuk ani jednoho z nich. Tak to tedy vzdáváme a rozhodujeme se jít spát. Konečně využíváme plnou kapacitu stanu, který je pro tři, ale doteď se v něm vždycky rozvalovali jen Jana a Martin. Noc je celkem v pohodě, jen Jana se v noci vzbudila a šla na záchod, a když se vrátila tak musela vzbudit i ty ostatní, protože se jí zdálo, že tolik hvězd na nebi ještě nikde neviděla. Hanka s Martinem se tedy povinně podívali a zhodnotili, že je to fakt super. Pak už jsme chrupkali až do rána bez přerušování.
Kilometrů ujetých čtyřkolkou: cca 80