Na podzim se (jako každoročně) roztrhl pytel s konferencemi. A pro mě bylo velmi zajímavé je sledovat na Twitteru a přemýšlet, který způsob se mi líbí víc a který mi dává větší smysl.
Před konferencí
Všechny konference bez výjimky se snažily před konferencí nalákat.
Rozhovory s řečníky, upoutávky, tiskové zprávy, … zkrátka cokoliv, aby lidi přitáhly a ti se zaregistrovali.
Ty lepší konference měly jednodušší práci, protože lidé tam sami chtěli a tak měly po pár dnech hodinách vyprodáno, těm horším to trvalo klidně pár měsíců, ale nakonec se zaplnily také. Takže vlastně všechno dobré.
Při konferenci
Nastává den D, konference mají připravené hashtagy a účastníci tweetují. Nastávají první rozdíly mezi tweety.
Jsou konference, kde se z Twitteru opravdu dozvíte co se děje, ty zajímavé myšlenky, klíčové informace.
Z další pak lidé zveřejňují fotky kdo zrovna mluví, což je super, alespoň se nemusíte koukat do programu. Ale vlastně se vůbec nic nedozvíte.
A pak jsou ty poslední, ze kterých je raději ticho. Což jak všichni víme je známkou toho, že je to děsně zajímavé a lidé (ani organizátoři) nemají čas nic zveřejňovat.
Ty první konference se mi líbí nejvíc. Přijde mi, že je vidět, že se tam lidé něco dozvídají a lákají mě, abych příště dorazil také. U těch dalších přemýšlím, zda je důvod tam chodit.
Po konferenci
Konference skončila, je čas udělat tiskovou zprávu (v tom lepším případě). O těch hvězdných konferencích se ale píše, lidé zveřejňují konkrétní věci, které se dozvěděli, protože vědí, že stejně nejsou schopni předat vše co se dozvěděli a že nic nemůže nahradit fyzickou účast na konferenci, networking se stejně zaměřenými lidmi, otázky z očí do očí. Což ostatně v knize Nikdy nejez sám doporučuje i Keith Ferrazzi – na konferenci nechoďte kvůli přednáškám, ale kvůli setkání se stejně zaměřenými lidmi.
Krátký sestřih z konference je také fajn – alespoň trochu přiblížíte atmosféru a pro příští ročník máte připraven další střípek do skládačky informací, které publikovat před konferencí a který vám pomůže natáhnout další lidi.
Ti dobří se nebojí zveřejnit prezentace, protože i kdyby byly sebelépe udělané, těžko mohou konkurovat tomu zážitku a množství informací, které předá řečník při vlastní prezentaci.
Pak je tady šance zveřejnit záznamy jednotlivých přednášek, klidně nechat lidi, ať si za ně zaplatí. Kdo neměl možnost zúčastnit se přímo na místě, může se podívat kdy bude mít čas. Ti co na konferenci byli si budou moci připomenout co se dozvěděli nebo podívat na to, co nestihli.
Pokud ten záznam dáte zadarmo, tak to možná přitáhne lidi, aby příště přišli a viděli to na vlastní oči.
Nebo to uděláte jako Marketing Festival a zadarmo dáte závěry přednášek – odpovědi na otázky. Pokud jsou ty diskuze plodné a poučné, tak zase natáhnete lidi na příští ročník, budou se to chtít dozvědět celé.
Akce byla určená účastníkům
Jak to máte vy, jako účastníci nebo organizátoři. Myslíte, že lidé platí za to, že se mohou dozvědět ty klíčové informace, které není šance získat jinde, nebo že přijdou kvůli osobnímu setkání, pokecání, možnosti klást otázky?
Bojíte se otevřít a dát vědět co se dělo nebo je to pro vás naprostá přirozenost? A vyplatí se být uzavřený nebo otevřený?