Tentokráte jsme toho spojili hodně dohromady – nedělo se totiž nic zas tak zásadního.
Tak týden šestý, včetně víkendu sedmého (28. 5. – 3.6.) byl fakt náročný. Bojovali jsme totiž s bacily. První si na bolení v krku začala stěžovat Míša, ale statečně to ignorovala. Pak se bacil rozhodl napadnout Martina, který prokejchal celou neděli. Pořád to ale ještě vypadalo docela nevinně. V pondělí ráno už však vypadal Martin o poznání hůře, sotva funěl a přitom mu kapalo z nosu jak ze špatně utaženého kohoutku a nos měl červený jak klaun. Míša vypadala o něco lépe, ale během dne se její stav rapidně zhoršoval. Jana když to viděla, tak rozhodla, že hned po škole se jde domů a bude se vařit česnečka. Tak se taky stalo. Udělali jsme jí plný hrnec, snědli jsme jí každý několik misek a k tomu spoustu sýra (no v tomhle bodě jsme ji pojali spíš jako cibulačku) a bagety, co holky koupili v neděli večer. Moc jsme si pochutnali a doufali, že síla česneku dokonale odradí bacily a ty se dají na ústup.
Co se bacilů týče, tak se není co divit, že nás nakonec taky dostali. Ve škole už totiž poletovaly tak čtrnáct dní, a to poměrně ve hojném počtu. Standardně bylo nemocných tak 5 – 10 učitelů a ve třídě taky pořád někdo smrkal, kašlal a hlavně popotahoval – na to jsou experti Korejci a Brazilci, protože smrkání na veřejnosti je pro ně nepřijatelné. O Korejcích jsme to věděli, ale Brazilci pro nás byly fakt překvapením. Protože jsme ohleduplní (a taky protože těch, co neuznávají smrkání byla ve třídě přesila), tak jsme běhali smrkat na chodbu a na záchod, což bylo hrozně legrační, protože jsme se tam vždycky potkávali s dalšími podobně postiženými. Baciloidní týden se podepsal na školních zásobách toaletního papíru – pro ty co nerozumnějí, tak spousta lidí ho používala místo kapesníků, dokonce byli i tací borci, kteří nosili ruličku toaletního papíru stále s sebou, div že si ho nepřivázali na šňůrku na krk.
Kromě česnekové kůry jsme taky praktikovali kůru čajovou a medovou a citrónovou a hlavně spací. Výsledky se začaly pomalu dostavovat. Ve čtvrtek už Martin vypadal docela dobře, asi taky proto, že nemusel do školy, ale šel místo toho na konferenci o Googlu. Jana toho, že byla ve škole sama hned využila a odešla v poledne domů. Prý jí fakt děsně nebavila hodina s Ramim, ale čert vím, jak to bylo a kam ve skutečnosti šla.
V pátek bacil doletěl k Janě a nebo spíš už usoudila, že je na čase prohodit si role a teď by se zase mohl chvíli starat někdo o ní, takže hned po škole to vzala domů a zalezla do potele. V sobotu se zase po delší době umoudřilo počasí a Jana vypadala uzdraveně, takže jsme se vydali na Bondi Junction. Cestou jsme se zastavili v Kavárně, restauraci Heart of Europe, kde visel inzerát, že hledají lidi. Jana se šla tedy podívat dovnitř, kde pokecala s holčinou – dcerou majitelů, nechala tam CV a domluvili se, že se tam v pondělí zastaví, až tam bude majitelka. Jen tak mimochodem majitelé restaurace nejsou Češi, jak by se podle názvu mohlo jevit, ale Slováci. Pak jsme dokoupili nějaké pohledy, skočili na poštu poslat již napsané pohledy, koukli trochu po obchodech a vyrazili zpět domů. Sluníčko svítilo vydatně a na trávě před domem už se vyhřívala Míša. Tak jsme se k ní přidali. Martin pak uvařil výborný obídek a vydali jsme se podívat na nějaký byt, který se nabízel k pronájmu. Bylo to asi tak 20 minut pěšky, taková příjemná procházka, ale jak jsme byly všichni nějací zesláblí, tak jsme se hrozně ploužili a funěli jak lokomotivy. Janu sluníčko a procházka asi dorazily, protože po návratu si zalezla do postele a už nevylezla. Neděle pak proběhla také v postelovém duchu. Jedinou výhodou bacilového víkendu snad bylo to, že jsme dopsali velkou část našeho deníku (což už bylo tedy hodně dávno, tak nevím, jestli si to ještě pamatujete :)).
Týden sedmý (4. – 8. 6.) a víkend osmý (9. – 10. 6.) se nesly v duchu práce. Né že bychom toho udělali tak hodně, ale hodně intenzivně jsme si hledali nějakou práci, jak přes internet, tak obcházením restaurací a kaváren a rozdáváním životopisů. Poměrně zdárně jsme odehnali bacily, co nás celý minulý týden sužovaly, přestali jsme všude chodit s kapesníkem u nosu a i nosy už nebyly tak červené, takže jsme vypadali docela zdravě a mohli vyrazit mezi lidi. Jana hned v pondělí vyrazila do kavárny, restaurace Heart of Europe a když vyšla ven tak vypadala docela naštvaně. Majitelka (Slovenka) tam byla, jak bylo slíbeno, ale byla taková docela nepříjemná. Není to naše ani první ani poslední setkání s našimi bývalými spolukrajany a bohužel musíme konstatovat, že jsme získali dojem, že Slováci nesnášejí Čechy. Na vztahy Čechů a Slováků se nás dokonce ptali i učitelé ve škole, proč prý když studenta ze Slovenska chybně zařadili do Čech, tak byl dost naštvaný, ale když studentovi z Čech řekli, že je ze Slovenska, tak ten ani neprotestoval. Své zkušenosti ze Slovenska má i Míša, a to díky svému slovenskému přítelovi. Například když v Bratislavě v obchodě promluví česky, tak se tváří, že jí nerozumnějí. Nějak máme pocit, že v Čechách se v poslední době v supermarketech, ale i jiných obchodech objevovala v hojné míře slovenčtina a lidi se netvářili, že s tím mají problémy a nerozumí. Tak to jen k našemu smutnému poznatku, nicméně věříme, že je to jen shoda náhod, a že se to nedá a ani to nechceme paušalizovat.
Ve středu jsme na Bartista kurzu měli svůj velký den. Dělali jsme kafe pro celou školu, cena standardní 1 AU$ a výtěžek z prodejem byl jen pro nás. Bert, náš učitel, byl bohužel nemocný, a stejně tak i několik našich spolužáků z Barista kurzu, takže my přeživší jsme se měli co otáčet. Naštěstí to bylo zorganizováno tak, že třídy chodily v rozmezí cca 20 – 30 minut, takže se to tak nějak dalo zvládnout. Úspěch byl dosažen a my vydělali 85 AU$. První práce za peníze v Sydney – vlastně spíš za naturálie, protože jsme se domluvili, že si za to další týden koupíme k obědu pizzy.
Pracovně naladěni ze středy jsme v pátek vyrazili hned po škole do čtvrti Randwick (vzdálené 10 minut autobusem) do restaurace s názvem Zellini
. O restauraci nám řekla Zuzka, která taky chodila na SELC a v Randwicku bydlí a má tam i práci. Jela tam spolu s námi, aby nám ukázala, kde to je. V Zellini byli trochu zaskočeni, když jsme se tam objevili všichni tři, nicméně si vzali naše životopisy a pozvali nás na sobotu a neděli na traily. Trail znamená, že tam člověk dvě až tři hodiny na zkoušku pracuje a oni se pak rozhodnou jestli jo nebo ne. Trail bývá neplacený, i když najdou se i výjimky a člověk dostane zaplaceno a nebo nějaké naturálie, zvlášť když si nevedl zrovna špatně a chtějí si ho tam pak nechat.
Při balení do Austrálie už se nám do batůžků nějak nevešlo oblečení vhodné na práci v restauracích (většinou vyžadují všechno černé), takže jsme vyrazili nakupovat. Černé oblečení je potřeba už na trail, takže doporučujeme ostatním cestovatelům, aby ho přibalili a případně i nějaké bílé tričko. Ne že by se to tady nedalo koupit, ale je to zbytečné jak z pohledu peněz, tak času stráveného v obchodech. Nakonec jsme to ale zvládli a oblečení i boty pokoupili.
V pátek se udála ještě jedna zásadní věc, a to, že jsme zjistili, že v pátek odpoledne jsou podle nového opatření zavřené počítačové místnosti. Dost nás to nepotěšilo vzhledem k tomu, že i tak je tam omezený přístup, vzhledem k velkému množství studentů a malému množství počítačů a zavírací době v 16:45. Jako vysvětlení nového opatření nám bylo sděleno, že na nás nemá kdo dozírat a že někteří z nás dělají s počítači zvěrstva. Martinovi přetekla trpělivost a šel si domluvit schůzku za ředitelkou školy Kim a studentským koordinátorem Simonem.
Víkend byl tedy pracovní a bouřlivý. V sobotu vyrazila na trail nejdřív Míša, od 15:00, po ní pak Jana od 18:00. Martin to absolvoval v neděli od 18:00. Nikoho z nás nevyhodili a všem slíbili, že se další týden ozvou. Taková věc jako trail je docela dobrá zkušenost, ale rozhodně taky pěkně náročná, zvlášť poprvé a v oblasti se kterou člověk nemá žádné zkušenosti, tedy alespoň né na té straně zaměstnanecké. Každopádně každá zkušenost, ať už dobrá nebo špatná se počítá, a tak jsme si každý na své konto jednu přičetli. Bouřlivost víkendu spočívala v tom, že se Austrálií prohnala silná bouřka, která přinesla vichřici, obrovské vlny, záplavy, různé pohromy, několik mrtvých a v Newcastlu vyplavila na pláž nákladní loď. My jsme přežili ve zdraví, akorát jsme měli mokré skoro všechno oblečení a boty, ale to nebyla zas taková tragédie.