Tak tenhle týden (22. – 25. 5.) je o něco kratší – začíná totiž úterým. Pondělí jsme přiřadili k víkendu, ale to už víte.
Úterý bylo poznamenáno třemi zásadními událostmi – změnilo se nám složení třídy, volili jsme si Electives na následující měsíc a byli jsme osvobozeni od TIKu. Z naší Advanced třídy se stala třída Brazil Advanced. Do třídy nám totiž přibyli další Brazilci, takže teď tvoří nadpoloviční většinu. Pravda zas je, že je ve třídě alespoň docela živo a navíc většina z nich mluví fakt dobře, takže se občas i něco dozvíme. Když totiž mluví Korejci – pokud tedy mluví, tak buď jim mluví hrozně potichu a nebo jim díky špatné výslovnosti není vůbec rozumnět. Korejci se totiž ve škole učí akorát gramatiku, psaní a poslech, ale vůbec nemluví. No a pak to vypadá jak to vypadá – jsou sice v Advanced třídě, ale nejsou shopni říci nahlas jednu jedinou větu a nebo jiřeknou tak, že jim ani učitel nerozumí.
Při první přestávce jsme si šli vybírat volitelný předmět na následující středy. Měli jsme štěstí – do nabídky byl tentokrát zařazen i kurz Barista (Coffe Maker) – takže jsme si ho samozřejmě vybrali a doufali, že nás bude dost, aby ho opravdu otevřeli.
Odpoledne jsme se dozvěděli potěšující zprávu – změnil se imigrační zákon, což znamená, že povinný počet vyučovacích hodin pro ty co jsou v Austrálii na studentská víza už není 80% z 25 hodin za týden, ale jen z 20. Co to tedy znamená konkrétně pro nás? Objem našich vyučovacích hodin ve škole je 22,5. No a abysme měli těch 25, tak jsme museli dvakrát týdně zůstat ve škole po vyučování od 15:00 do 16:15 a v 16:15 si jít udělat tzv. TIK. Tím jsme k 22,5 získali 2,5 hodiny a byli jsme na oněch 25. TIK byl docela legrační věc, protože přesně v 16:15 si přišel sednou do určené třídy učitel se seznamy studentů. Studenti pak udělali frontu a učiteli hlásili z které třídy jsou a jak se jmenují a učitel jim udělal čárku. Pro většinu lidí to tedy fungovalo tak, že po škole někam šli a vrátili se přesně na těch 16:15 udělat si TIK. Pravda je, že kdo na TIK nechtěl, tak vlastně nemusel, protože limit pro to, aby člověk mohl zůstat v Austrálii je 80% docházka – tedy 80% z 25 hodin.
Ve středu ráno jsme se tedy vypravili do školy plni očekávání, zda nám otevřeli naše Electives – Barista, či nikoliv. Jana hned po probuzení prohlašovala, že jestli ho neotevřou tak jde rovnou domů a na školu dneska kašle. Vypadala dost přesvědčivě. Došli jsme tedy do školy, jukli na nástěnku a bylo to tam. Hurá! Konečně bude zábava! A budou z nás baristi! Jenom Míša koukala nějak smutně – nemohla se totiž na seznamu najít. Tak jsme tedy prolítli ostatní seznamy a zjistili jsme, že je na Listening a Speaking. Rozhodla se, že to tak nenechá a vypravila se za Kim. A měla štěstí. Spolu s ní tam přišla jiná holčina a chtěla z Baristy pryč. Tím se uvolnilo místo pro Míšu a Kim ji přeřadila. Kdyby nebylo té holčiny, tak by prý Míša měla smůlu, protože místa na Baristu jsou limitována. Se zářícímu obličeji jsme se vydali do třídy, kde jsme zjistili, že to bude takový Československý kurz – kromě nás tří se na něj ještě přihlásily Mariana a Zuzana. Za chvíli se ve třídě objevil náš učitel Bert – další důvod k radosti – kurz totiž učí on a ještě nějaká učitelka, ale on je fakt super.
Hodina tedy mohla začít. Bert se zděsil počtu Čechoslováků ve skupince a hned na začátku nám zakázal mluvit česky. Na úvod jsme dostali informace o tom jak dlouho vydrží kávová zrna, a pak nás rozdělil do čtyř skupinek a rozdal nám šest papírků s popisky různých kafí, šest s názvy kafé a k tomu obrázky kafé – měli jsme to k sobě správně přiřadit. Úspěšnost naší skupinky byla 50% – tři správně, tři úplně špatně. Když jsme to nakonec přiřadili správně, tak jsme se každý měli naučit postup přípravy dvou kafí a zpaměti je odpřednášet ostatním členům skupinky. Tady byl další kámen úrazu – zjistili jsme totiž, že už jsme nějak odvykli učit se něco nazpaměť. No nakonec jsme to nějak dali dohromady. Pak se Bert rozhodl, že se přesuneme dolů ke kávovaru a on nám ukáže jak se dělá Espresso, které je základem všech kafí. Potom jsme se měli vrátit do třídy. Dopadlo to však všechno úplně jinak. Do třídy jsme se vrátili akorát o polední pauze, a to vyzvednout si věci, jinak jsme celý den strávili u kávovaru. Naučili jsme se nejen Espresso, ale i Long Black, Cappucino, Café Latté a čokoládu. A na závěr i vyčistit a připravit kávovar na další den. No a protože to pro nás byl silný zážitek, tak jsme tomu věnovali samostatný článek.
A je tu čtvrtek. Jana má dnes svátek. Rozhodli jsme se to nijak zvlášť neslavit, Jana si jen přála k večeři špagety. Už je prý dlouho neměla. Bylo nám to však „překaženo“. Večer přišla Míša a přinesla Janě čokoládový dort. Takže jsme si sedli a dali si dortíka. On to vlastně nebyl dortík v pravém slova smyslu – mělo to konzistenci jak perník, ale bylo to hodně čokoládové, polité čokoládou a ještě to mělo nějakou čokoládovou náplň. Bylo to fakt výborný. I Míša si to pochvalovala, a to je co říct, když normálně čokoládové věci moc nemusí.
Pátek byl Party den. Pořádala se totiž společná party naší školy SELC a konkurenční školy ACE. Vše začínala v osm večer v CIRCA baru. Tak jsme se tam tedy vydali. Míša šla taky, Mariana to nakonec vzdala. Když jsme tam dorazili, tak lidí už tam bylo celkem dost, ale kromě DJ a Berta (učitele Barista kurzu) jsme tam neviděli nikoho známého. Holky si dali pivo, měli na něj akci – stálo jen 3 dolary. Cena bohužel odpovídala kvalitě. Jak večer postupoval, tak se tam semtam objevil někdo, koho jsme znali. Taky k nám přistoupil nějaký kluk a ptal se jestli jsme z Německa, tak jsme ho museli zklamat, že to fakt nejsme. Tak tedy odešel, ale za nějaký čas se vrátil a dal se do řeči s Martinem. Šli jsme i na chvilku tancovat, ale styl muziky a její hlasitost nás brzy vyhnala z parketu a nakonec i z baru. V půl jedenácté už jsme byli hezky doma. No jo, pařičská léta už máme asi za sebou.