Sobota 5. 5.
Mapa
, značení modrou barvou.
Tato sobota se měla nést v duchu sbližování národů. Jak už jsme psali, tak Jana měla ve čtvrtek při obědě slabou chvilku – zastesklo se jí po výkonu funkce sportovního a kulturního referenta – a náhoda tomu chtěla, že se jí do cesty připletli lidi ze středeční volitelné hodiny Listening a speaking. Nikdo neunikl. Já jsem se jen divil, že se spokojila s tak málo obětmi a nešla nahánět lidi i na ulici.
Výsledné složení internacionálního týmu bylo následující: 3 Češi – Martin, Jana Míša; 1 Maďar – Laszlo; 1 Švýcarka – Prisca a 1 Korejka – Linda. Brazilky zklamaly a nedorazily. Měly zábavnější program – nicnedělání. Jak časem zjišťujeme tak takový program je pro většinu lidí tady naprosto normální. Ještě se to celkem dá pochopit u lidí, kteří o víkednu pracují a nebo pracují celý týden a o víkendu jsou rádi , že jsou, ale u těch ostatních, jak zjišťujeme, je to jen pohodlnost a nezájem.
Českošvýcarská skupinka se sešla už u školy a společně vyrazila autobusem z Bondi Junction na Circular Quay. Vůdcem skupinky v této fázi byla Míša – zkušená to autobusová cestovatelka. My jsme do té doby cestovali akorát tak vlakem alá metrem a jednou autobusem z hostelu do školy, a to nám celkem stačilo a navíc hodnocení autobusové přepravy po Sydney vyznívá ve všech průvodcích celkem negativně. Byli jsme však mile překvapeni – autobus byl skoro prázdný, když máte jízdenku koupenou dopředu tak můžete jet tzv. prepaid busem a ten má většinou limited stops – tedy staví jen na pár zastávkách, takže jedete fakt rychle. Smůla byla akorát to, že se v Sydney zrovna běžel maraton, takže to s námi autobus docela objížděl a my jsme nabrali cca 20 minut zpoždění. Na Circular Quay jsme tedy dorazili namísto v 10:00 až v 10:20. Linda a Laszlo už na nás čekali.
Circular Quay je centrální zastávka všech trajektů, které v Sydney jezdí. Od Opery je to vzdáleno cca 10 minut chůze po nábřeží. Když se díváte na mapu Sydney, tak Circular Quay vypadá jako takové pětiprsté hrabičky vystrčené do vody – je tam totiž pět nástupišť – vlastně 6, ale to jedno je přímo na nábřeží, takže těch vystrčených je jen 5. Ještě jsme nějak nezmínili kam že to vlastně jedeme. Takže naším cílem je Manly, což je název jedné ze čtvrtí Sydney a hlavně je to vyhlášená pláž. Trajekt na Manly jezdí z nástupiště 3 a jezdí každou půlhodinu. Měli jsme cca 5 minut na to koupit lístky a nalodit se na trajekt v 10:30. Nechtělo se nám čekat na ten v 11:00, takže jsme honem zaplatili, a to bylo asi štěstí, protože cena za trajekt nás trochu překvapila – něco okolo 12$ za zpáteční lístek. To jsme fakt nečekali. Navíc všechna zajímavá místa na přední palubě byla obsazena, něco jako horní palubu, odkud by byl výhled na všechny strany, na trajektu nenajdete. Skončili jsme nakonec na palubě zadní a nebylo to vůbec zlé. Postupně se nám odkrýval pohled na Operu, Harbour Bridge, Fort Denison (pevnost uprostřed přístavu) a další zajímavá místa a fotografové byli ve svém živlu. Cesta trvala půl hodiny a zážitky z ní nám vykompenzovaly její cenu.
Na trajektu ještě jedna legrační scéna – jeden chlapík prosí druhého, aby ho vyfotil s novinami před Operou, že to pošle domů. OK, vyfotí se a chlapík se ptá, odkud je. Chlapík odpovídá – „Texas“. A ten, co ho fotil říká – „Já jsem z Kalifornie“. Zkrátka a prostě – Američani jsou všude.
Po příjezdu na Manly jsme hned vtrhli do informačního centra, které je napravo od výlezu z přístavu, a nabrali jsme spoustu informačních brožurek. Jedna z brožurek byla mapka Manly ve které byly zakresleny jednotlivé výletní trasy, byly popsány jak dlouho která trvá a co je kde zajímavého. Jedna trasa byla zakreslena i několika barvami, které měly vyjadřovat stupeň obtížnosti. Dohodli jsme se, že půjdeme nejdřív do Sydney Harbour National Parku a pak na pláž Manly a vyrazili. Cestou, která vedla pořád vzhůru do kopce, jsme si tak různě dělali každý z každého legraci, kdo vlastně tlupu vede, nikdo se k tomu totiž moc neměl. Teda až do první slepé uličky. Tam se to ukázalo, Jana s Priscou se chopily mapy a začaly hledat, kde vlastně jsme a kudy dál. Točily mapou z jedné strany na druhou a vypadaly dost nepřesvědčivě. Toho si naštěstí všiml kolemjdoucí pán a poradil nám kudy kam a my mohli pokračovat v cestě.
Ve chvíli, kdy jsme minuli nemocnici jsme byli zachráněni, protože Laszlo se zorientoval a dále už nás vedl on, neboť už jednou na stejném výletě na Manly byl. Šli jsme po asfaltové silnici, sluníčko pražilo o stošest a čas od času nás předjelo nějaké auto. Cesta byla občas zpestřena výkřiky holek, to když zrovna u krajnice narazily na nějaké přejeté mrtvé zvíře. Bylo to vždycky jak řetězová reakce – jedna zařvala, vyděsila druhou, která taky zařvala, no a třetí a čtvrtá si zařvaly taky, aby nebyly pozadu. Došli jsme až na konečný výběžek Manly, kde je udělaná krátká vyhlídková okružní trasa, aby se člověk mohl podívat na moře a široké okolí. Zjistili jsme, že ta auta, která nás předjížděla, měla stejný cíl cesty – dojeli sem autem, zaparkovali na placeném parkovišti, vzali foťáky a vydali se na vyhlídkovou trasu dlouhou cca 700 metrů, pokochali se výhledem, nasedli do auta a jeli pryč. Dost dobrý styl cestování. Jak zjišťujeme při našich dalších výletech, tak celkem běžný.
Výhled byl opravdu však opravdu hezký, z jedné strany jsme koukali na moře, z druhé na město. A také tady bylo ideální místo (a čas) na sváču.
Cestou na výběžek pánská část výpravy zaregistrovala na jednom parkovišti pěknou motorku, která byla tak vypulírovaná, že jak na ní svítilo sluníčko, tak se leskla do dálky. Dámská část si motorky ani nevšimla – jak jinak. Asi byly moc zaměstnané hovorem, nebo čert ví čím.
Po dokončení vyhlídkového okruhu jsme zamířili zpět do města – ono se totiž ani nikam jinam jít nedalo, neboť tudy vedla jen jedna cesta. Těsně na kraji města jsme odbočili na druhou část výletu – holky totiž na mapě vyčetly, že není nutné jít městem, ale dá se to vzít rovnou skrz buš. Najít začátek stezky buší nebylo úplně snadné, protože všechny odbočky, na které jsme se vydali, končily plotem a vedly do nějakého vojenského prostoru. Pak jsme zahlédli nějakou cestu vedoucí mezi keře, ale dost to tam smrdělo. Holky se po ní chtěli vydat, ale Laszlo byl naštěstí duchapřítomný a zeptal se chlapíka, který před chvilkou z uvedené cesty vyšel, kam ta cesta vede. Chlapík nás vyvedl z omylu a řekl nám, že tu odbočku už jsme přešli a musíme se kousek vrátit. On se zase pro změnu ptal jak se dostat na výběžek, ze kterého jsme zrovna přišli. Chlapík byl Australan a doprovázel dvě Japonky. Stihli jsme rychle pokecat, a pak už jsme viděli naši odbočku do buše – takový průstřel mezi keři cca 1 metr, takže jsme se rozloučili a vydali se na druhou část naší výpravy.
Stezka se klikatila buší a místama připomínala stezky v SOOSu (krásné dřevěné chodníčky). Cestou jsme potkali pravděpodobně zbytky protiletadlových děl, krásné jezírko z dešťové vody a naskytly se nám skvělé výhledy na moře. Někde uprostřed buše jsme najednou narazili na asi tak 4 metry vysokou zeď, ve které byl malý otvor na průlez. Moc se nám to nezdálo, tak jsme se vydali podél zdi doprava. Došli jsme na kraj a zjistili, že koukáme dolů z útesu. Tudy tedy cesta nevede. Vrátili jsme se zpátky a uvažovali, jestli jít podél zdi doleva, ale vzhledem k tomu, že nebylo vidět konec zdi (přirovnali jsme ji k velké čínské zdi), tak jsme prolezli otvorem a ukázalo se, že na druhé straně jsou stezky. Vydali jsme se rovně a došli na vyhlídku na moře. Cestou jsme potkali docela dost lidí, které jsme pak následovali směrem z kopce dolů a přes další vyhlídky jsme se dostali až na parkoviště. Výhledy na moře byly opravdu úžasné – když jsem viděl jak zakotvila loď s potápěči tak jsem chtěl být s nimi. Zeď, kterou jsme prolézali původně oddělovala tuto část ostrova od zbytku pevniny, protože výběžek sloužil jako izolace pro nemocné.
Za zmínku ještě určitě stojí to, že jsme cestou dolů z kopce viděli spoustu krásných pavouků. Mají svoje sítě natažené mezi stromy a keři, přímo nad stezkami, po kterých se chodí. Jako první na ně upozornila Míša a hned si je fotila, zatímco Jana s Priscou vypadaly, že se za chvíli začnou po těch stezkách snad plazit, jak se snažily se co nejvíc přikrčit v obavě, že jim nějaký ten pavouk skončí na hlavě (nutno dodat, že někteří měli sítě natažené fakt nizoučko a nejsou zrovna nejmenší). Jak později zjišťujeme, tak takovíhle pavouci jsou tady úplně všude, sítě prý dokáží dokonce chytit a udržet i ptáka.
Z parkoviště jsme po pobřeží pokračovali na pláž Manly. Cestou jsme viděli spoustu nádherných domů s výhledem na moře. Některý z nich bych celkem rád vlastnil jako své letní sídlo :-)) Čekalo nás ještě jedno dobrodružství, a to přímo horolezecké – sešli jsme totiž k moři a nějak už se nám nechtělo zpátky na stezku, takže jsme se rozhodli, že se na pláž dostaneme přes obrovské kameny, které byly naskládány u břehu. Bylo to docela napínavé, zvlášt ta část, kde byly kameny pokryty slizkým, kluzkým nánosem. Přežili jsme a šťastně dorazili na pláž. Bylo kolem druhé hodiny a Jana s Míšou navrhly, že bychom mohli zkusit ještě tu druhou trasu po Manly zvanou Scenic Walk – to bylo jednohlasně zamítnuto. Sedli jsme si tedy na pláž, snědli zbytek našeho proviantu a vydali se na trajekt a hurá domů – v nohách hezkých pár kilometrů v pěkném teplu, příjemně utahaní, umluvení anglicky až do agonie a těšící se domů na koupel. V moři jsme se totiž opravdu nekoupali, nějak nám přišlo dost studené.
Myslíme, že se internacionální procházka fakt povedla! Povídali jsme si ostošest – anglicky, rukama, nohama a vším co se dalo použít. Navzájem jsme vyzvídali, jak se co má v jiných koutech světa. Zjistili jsme, že některé věci jsou dané národností a některé člověkem jako takovým. Tak například – Korejci obecně moc nechodí, takže po výletě byla Korejka Linda pěkně uťapkaná. Švýcarka Prisca vyrazila na výlet v žabkách, ale vypadalo to, že s tím nemá nejmenší problém. No a Maďar Laszlo byl zvyklý chodit a navíc je to takový pohodář.
Neděle 6. 5.
Mapa tentokráte zelená
V neděli jsme si udělali s Janou samostatný výlet. Jak se nám minulý víkend nepodařilo najít IKEA v Moore Parku, tak teď jsme již věděli, kde je a vyrazili na jisto – na Homebush Bay. Podle mapy jsme odhadli, že tam pojedeme vlakem tak hodinu a půl, takže jsme si vzali časopisy a knížky a vyrazili. Na Central Stationu jsme museli přestoupit, což tedy není žádní legrace, protože se tam prolíná asi 10 různých tras a je to dost zmatek. Jeli jsme na zastávku Rhodes a měli jsme docela štěstí protože vlak stavěl jen v některých zastávkách, takže jel docela rychle. Sydney je velké možná jako Středočeský kraj, takže člověk je občas zaskočen, jak dlouho cesta vlakem trvá.
Na Rhodesu už byly cedule na shopping center a tam jsme našli i IKEA. V IKEA jsme si dali oběd, koukli se do kolika má otevřeno a vyrazili na procházku. Kousek od shopping centra totiž začíná Bicentennial Park a navazuje na něj Olympijský stadion – tedy přesněji celý areál olympijských stadionů. Park byl opravdu super. Viděli jsme spousta pavouků, mangrovníky, několik potopených lodí (zátoka dřív sloužila jako pohřebiště nepotřebných lodí), jezírko, kde mělo být možné pozorovat ptáky (moc jsme toho nenapozorovali, ptáků tam bylo poskrovnu), vodní nádrž pro čističku (ta byla hodně zajímavá, protože to byla taková hluboká propast, nad kterou vedl vyhlídkový okruh, což bylo fajn na závratě a člověk se mohl i něco dozvědět o čištění vody). Cestou jsme potkávali spoustu cyklistů, což jak jsme později zjistili, bylo způsobeno tím, že v parku je půjčovna kol a in-line bruslí. Na kole se dá projet celý park a stejně tak i Olympijský areál. Ona je to asi jediná rozumná cesta, jak si to všechno prohlédnout, protože pěšky je to tak na 8 hodin určitě. My jsme tolik času ani neměli, takže jsme si Olympijský areál nechali na jindy.
Z parku jsme to pak vzali zase zpět do IKEA, kde jsme nakoupili nějaké věci do kuchyně a taky pytel švédských masových kuliček, omáčku a brusinky a vyrazili jsme domů. Domů jsme dorazili pěkně pozdě, až někdy kolem osmé, udělali si k večeři kuličky a pozvali spolubydlící z vedlejšího pokoje – Míšu a Marianu, takže jsme měli takovou hezkou, větší, ČeskoSlovenskou večeři (a zbylo i na pondělní oběd).