Tak jaký bude tento týden (14. – 18. 5.)? Doufáme, že se nebude podobat tomu předchozímu.
Hned v pondělí to vypadá docela nadějně. Daphne má sice zaseklý krk, takže se nemůže pořádně otáčet, za což se nám omlouvá, ale to nevadí, protože její hodina přesto patří rozhodně mezi ty lepší.
V úterý jsme jsme trochu vyvedeni z konceptu, neboť místo Daphne máme Lynn – cca 55letá dáma, korpulentních proporcí, která normálně učí jen čtvrtek a pátek a to úplné začátečníky. Je na nás jak řemen, ale hodina má spád a nakonec se i dost pobavíme.
Středa probíhá stejně jako úterý – listenning a speaking máme s Lynn namísto s Daphne. Odpoledne se rozdělíme – Martin zůstává na počítačích a Jana s Míšou jedou na Coogee podívat se na nějaké bydlení. Doma se všichni sejdeme kolem páté, holky si dají rychle něco k jídlu a vyrážejí na promenádu, protože tam Martin viděl inzerát v jednom café, že přijmou výpomoc. Bohužel tam dorazí až po šesté a café už je zavřeno. Pokračují se podívat na další bydlení. Docela se projedou, neboť je to až na Double Bay. Domů se vrátí až kolem osmé a jejich odhodlání hledat jiné bydlení je na bodu mrazu.
Nejtragičtější den – čtvrtek. Rami je nemocný takže máme supl – Tima. Je to takový vyjukaný mládě, který škola sehnala přes nějakou agenturu, a to tak, že jim ráno zavolala ať někoho rychle pošlou. Rozdává nám tlustou složku papírů a my pronikáme do tajů slovní zásoby na téma zločin a kriminalita. To nám vydrží celé dopoledne. Odpoledne se díváme na film o trestu smrti, jmenuje se 60 minutes a trvá 10 minut – a je tu zádrhel – Tim si to špatně vyložil, takže si myslel, že to trvá 60 minut. Chvíli si o filmu povídáme, a pak se Tim ptá kolik minut je do konce hodiny, tak mu sdělujeme, že 40. Je dost rozpačitý, neboť viditelně pro nás nemá práci. Brazilky toho už mají plné zuby, tak navrhují, že půjdeme na internet. Tim navrhuje, že můžeme dělat něco z knížky, ale podle toho jak jí listuje, tak je jasné, že absolutně nemá představu, co bychom dělali. Všichni se tedy zvedáme a jdeme na internet. Martin mizí. Má toho plné zuby a jde si stěžovat ke Kim (samotná ředitelka školy :-)). Ta mu vynadá, že to není slušné odejít před koncem hodiny, když ale zjistí jak to je a že hodina už nám opravdu skončila, tak vyběhne z kanceláře jak torpédo. Tim asi bude mít problém. To jsme ale hnusní bonzáci, co. No jo, to je holt život. Za ten necelý měsíc tady jsme zjistili jednu zásadní věc – každý, kdo si platí školu sám, tj. že mu ji neplatí rodiče či nějací jiní sponzoři, si secsakramentsky hlídá, co za svoje peníze dostává a pokud to neodpovídá jeho představám, tak si jde stěžovat. Odpoledne se jdou holky podívat do toho café na proměnádě, pokecají s managerem a domluví se, že mu pošlou životopis. Martin se mezitím jde podívat k číňanům na telefonní kartu, kterou nabízejí. Už od pondělí se snaží udělat si nějaký přehled v telefonních kartách a každý den objeví nějakou jinou a levnější.
S telefonními kartami je to fakt těžké. V Čechách jsem nějak neměl pocit, že jich je moc, ale tady se jich nabízejí vysloveně stovky s různými cenami do různých zemí, takže pro každého se vyplatí něco jiného. A když už člověk má pocit, že našel nějakou super, tak za chvíli najde ještě lepší (nebo si to alespoň myslí). Takže zatím asi přemýšlíme o Call2, která vypadá hodně profesionálně, nebo o Butterfly, která je snad až neuvěřitelně levná – až 0,5centu za minutu do Čech na pevnou linku.
Večer ještě vyrážím do Centennial Parku fotit – jsou tam krásná jezírka s vodními ptáky a večer je nasvícené město, takže to vypadá z parku opravdu hezky. Zajímavé je, jak si člověk může hrát s časem expozice a dostává fotky, které vypadají jako kdyby byly ze dne a přitom jsou z noci. Jasně, profíci to asi poznají, ostatní se orientují jenom podle jasu. Mimochodem poznáte, co na další fotce projelo kolem mě?
Jasně, byli to cyklisti – asi 16 za sebou. Používají park jako skvělý tréninkový okruh, dokola to má něco přes 3,5km, takže ideální vzdálenost. A navíc je to skoro po rovině.
A už je tu zase pátek. Rami už se uzdravil, takže výuka v pohodě. Jsme trochu překvapeni zjištěním, že dnes končíme už v 12:15, protože je konec běhu (běh = 4 týdny) a tudíž lidi, kteří teď končí mají něco jako promoci a udělují se jim ve student’s roomu diplomy. Zúčastníme se tedy promoce a poté si jdeme sednout na počítače. Jana s Míšou zase koukají po nějakém tom bydlení a do toho si hledají nějakou práci. V půl třetí toho mají plné zuby, takže vyrážejí směr domov a cestou se rozhodnout poptat se v kavárnách a restauracích jestli nepotřebují někoho na výpomoc. V první kavárně pro kterou se rozhodnou objeví na dveřích leták, že hledají zaměstnance, tak tam naběhnou a nechají tam životopisy. V úterý jim prý dají vědět. Projdou zbytek ulice a okouknou, kde by se mohli poptat v úterý, až si vytisknou dostatečnou zásobu životopisů. Domů dorazí tedy docela brzo.
Den završíme během v Centennial Parku. Jana se tentokrát neztratí (jak později zjišťujeme na rozdíl od Míšy, která z parku vyleze přesně na opačné straně), a tak to má šťastný konec. Večer si pouštíme DVD, která Martin půjčil ve středu v knihovně. Podle názvu nám to nic neříká a ani podle děje. Martin říká, že tam toho moc neměli a vybrat něco bylo fakt složité. No bodejť by ne, když si to půjčoval v dětské knihovně :-))) ha ha, když to mixují, tak kdo se v tom má vyznat. Ona je totiž knihovna rozdělena na dětskou a dospělou. No tak jsme se holt kromě do studentských let vrátili až do těch dětských. Rodiče rozhodně nemusí mít strach, že bychom tu zvlčeli.