Týden třetí (7. – 11. 5.). Ve škole už si připadáme jak staří zkušení mazáci. Nic už nás nemůže rozházet. Snad jen skutečnost, že výuka je čím dál tím větší nuda. Snad je to těmi tématy, nebo jsou nějaké erupce na slunci. V pondělí a úterý máme standardně Daphne a jako téma je technika.
Stále zkoušíme štěstí na eBay, jestli náhodou nevyhrajeme nějaký ten notebook za rozumnou cenu. Jana si najde trochu času a začíná psát náš deník – zatím nanečisto. Už bylo na čase, protože pomalu zapomínáme, co jsme který den dělali.
Taky plánujeme na víkend výlet do Blue Mountains, takže každou volnou chvilku, kdy můžeme být na počítačích zjišťujeme nějaké podrobnosti o tom jak se tam dostat, kde se ubytovat a co tam podniknout. Během týdne se také upřesňuje počet lidí, co by jeli s námi a vypadá to, že budeme nakonec pronajímat auto pro 7 osob (mimochodem na pronájem aut jsme našli celkem hezkou stránku VroomVroomVroom, která online vyhledává a porovnává asi šest půjčoven). Nakonec však všechno dopadne jinak, neboť nám to počasí překazí. Předpověď na víkend v Blue Mountains hlásí déšť.
Jinak Janě a Míše nějak otrnulo a mají pocit, že už dlouho se nestěhovaly, takže začínají na internetu hledat nějaké jiné ubytování a v průběhu týdne se dokonce i na nějaký ten byteček jdou podívat. Moc toho není a všechno je to dost velké (což asi tolik nevadí)a hlavně nezařízené.
V úterý odcházíme už v půl třetí a jedeme do centra, vyzvednout si vízum s pracovním povolením. Autobus nám jede až k imigračnímu úřadu. Vevnitř je pult, za nímž stojí tak 10 chlapíků a před nimi jsou fronty. Do jedné si stoupáme, chlapíkovi ukážeme vytištěný email s potvrzením od imigračního úřadu, že víza nám byla udělena a že si je můžeme vyzvednout a za odměnu dostáváme papírek s číslem – chceme ještě jeden, přeci jenom jsme dva, ale chlapík se nedá přesvědčit. Tak to tedy zkusíme jen s jedním. Zjišťujeme že máme číslo z řady S a před námi je cca 20 lidí. No to si asi počkáme. Omyl. Za 10 minut jdeme na řadu. V čekací hale jsou nejen světelné panely s čísly jako u nás např. v bankách, ale zároveň nějaký ženský hlas ta čísla předčítá nahlas – občas nestíhá, neboť čísla naskakují a mění se opravdu rychle. Jenom pro představu – je tady 65 přepážek, takže fakt frmol. Jdeme k přidělené přepážce, hezky pozdravíme a usmějeme se na imigračního úředníka. Dáme mu pasy a vytištěné emaily, na které se ani nepodívá. Koukáme jak strká pas do nějaké mašinky a doufáme, že to není skartovačka. Není. Je to čtečka. Na monitoru se mu objevují informace o nás, včetně toho, že nám může změnit víza na pracovní, a tak se taky děje. Během chvíle si vytiskne novou nálepku, nalepí ji na novou stranu v pase a tu starou nálepku přerazí razítkem. Za pět minut je po všem. Bereme pasy, pěkně poděkujeme a jdeme domů. Bylo to tak rychlé, že ještě si ještě stihneme ve škole udělat tick.
Středa je opět ve stylu Listening a speaking a docela se vydařila. Dopoledne jsme navíc stihli schůzku se Simonem na téma naší (ne)spokojenosti s výukou a naší budoucnosti na SELCu. Vzali jsme s sebou i Lászla, jako zkušeného studenta SELCu. Docela pěkně jsme si pokecali, ale otázkou je, co z toho bude. Shodujeme se na jední zásadní věci, že rozhodně nezůstaneme celých 6 měsíců na obecné angličtině, ale zkusíme i něco jiného. Jako vhodná alternativa se jeví 3 měsíce Business English – což jak později zjišťujeme od jiných studentů asi není úplně to nejlepší, protože je to prý pěkná nuda. No tak uvidíme. Simon si chce promluvit s Daphne a Ramim, tak jsme zvědavi, jak nám to pak dají sežrat.
Čtvrtek a pátek pokračoval ve stejném stylu jako začátek týdne. Ve škole už zase máme Ramiho, který se navrátil ze svatební cesty a podle všeho to muselo stát za to, protože je neuvěřitelně protivný a nepříjemný. Probíráme psaní esejí a čtvrtek odpoledne je fakt vrchol, protože nás nažene k počítačům a nechá nás napsat esej. Dá nám na to 20 minut, což samozřejmě nestihneme, takže si pak vyslechneme, že jsme pomalí a navíc naše eseje fakt nic moc.
V pátek je to o něco lepší. Rami už se vyspal ze svatebního cesty, a tak je docela snesitelný. Navíc ráno zjišťujeme, že jsme uspěli na eBay a čeká na nás náš nový notík. Odpoledne zůstáváme ve škole až do pěti a Jana s Míšou vyplňují dotazníky na práci a berou to jak na běžícím pásu – začaly McDonaldem, pak Hungy Jack a nakonec supermarkety Coles. Potom jdeme do Waverley knihovny, kam jako studenti SELCu máme přístup zdarma. Je otevřena 7 dní v týdnu a je tam internet – sice ho nelze používat na odesílání emailů (naštěstí neblokují české emailové servery, takže to pro nás není tak hrozné), ale na brouzdání v pohodě. Míša jde s námi a všichni si vyřizujeme kartičky a Martin si hned půjčuje dva PC časopisy a knížku o Blue Mountains. Domů se dostáváme někdy kolem půl osmé a máme toho za tenhle týden fakt dost, Ještě, že už je víkend.
Půjčování v knihovně je fakt super, něco opravdu pro mě. Nejdřív si člověk na počítači najde knížku, kterou chce a opíše si její číslo – cca 8 číslic a písmen, někdy delší, někdy kratší. A pak hledá, čísla jdou za sebou, takže se najde regál a pak se v něm jede podle čísel až se najde knížka. Je to překvapivě rychlé a snadné. A pak si to člověk může sám půjčit – je tam mašinka s čtečkou čárových kódů, takže se nejdřív přiloží členská karta a pak jedna knížka (časopis, CD, DVD, …) za druhou, vždycky se přečte kód a posune se to, takže se odblokuje i bezpečnostní čip uvnitř. Zkrátka a prostě – úžasná hračka přesně pro mě.