První dny v Sydney

Středa 18.4.2007 Vítejte v Soulu

Tak jsme šťastně dosedli na zem v Soulu. Vystoupili z letadla, prošli první kontrolou a přesunuli se do čekacího protoru. Sotva jsme se usadili, tak už u nás byla Korejka a ptala se jestli bychom jí nevyplnili dotazník. Proč ne, máme 6 hodin času. Ze začátku pohoda, pak však začalo přituhovat, a to nejen s angličtinou, ale hlavně s typem otázek – např. Jaké restaurace jste v čekacím protostu navštívili, jak je hodnotíte atd. Naše fantazie musela začít pracovat naplno, neboť jsme vlastně jen vylezli z letadla a sedli si. Dotazník jsme však statečně dokončili a za odměnu jsme dostali nerezové přívěsky panáčka a panenku na klíče. Fakt milé.

První hodina ze 6 čekacích, tedy utekla rychle. Udělali nějaké fotky typu Martin na letišti v Soulu, Jana na letišti v Soulu, Letiště v Soulu atd. Poučeni z dotazníku jaké všechny restaurace a obchody se na letišti nacházejí jsme se vydali na okružní prohlídku. Soulské letiště je neuvěřitelně obrovské, takže další dvě hodiny bylo o zábavu postráno. Nicméně jsme si alespoň dali něco k snídani, našli internet zdarma a poslali první info do matičky Prahy, že žijeme.

Šest hodin uteklo jak voda a my už zase sedíme v letadle, obdarování polštářkem, dekou, vodou, sluchátky, ponožkami atd. Za chvíli budou rozdávat jídlo a tentokrát se opět shodujeme na stejné volbě – rozhodně NE korejské jídlo. Letušky jezdí s vozíky sem a tam, a už jsou konečně u nás. Sborově si obědnáváme beef. O, je nám líto, ale beef už nemáme, jenom korejské jídlo. Oba zarputile trváme na beefu. Letuška je zmatená a odchází. Asi budeme bez jídla. Po deseti minutách dorazí stevard a přinese dva tácy s jídlem a omlouvá se, že není beef – nedůvěřivě na to koukáme, až konečně porozumíme, že je to pizza. Sem s tím, hlavně, když to neni korejské. Kromě spousty omluv dostáváme i nějaké to pečivo navíc. No perníček z korejského menu by byl lepší, ale co se dá dělat. Večeře do nás tentokrát zahučí jak do kráteru. Pak už jen následuje sladký spánek, ani na filmy tentokrát nekoukáme.

A je tu snídaně – tentokrát bez turbulencí, takže spokojenost.

Šťastné přistání a je to. How are you doing Sydney?

Pár technických údajů:

  • doba letu něco přes devět hodin
  • vzdálenost něco kolem 10 tis. km
  • rychlost neuvěřitelná
  • časový posun 8 hodin (tj. Sydney 7.30, Praha 23.30)

Čtvrtek 19.4.2007 How are you doing Sydney?

Tak jsme to zvládli, jsme u protinožců. Teď jen aby nás vpustili do země.

Vyplňujeme vstupní formulář a doufáme, že u otázek, kde jsme zaškrtli ANO nás nebudou moc drtit. Kokain, zvířata ani rostliny nevezeme a čokoláda, žvýkačky a bombony nejsou jídlo, tak by to mohlo projít.

Jdeme na to. První šikana v podobě nastavených zátarasů, první kontrola – tahle je čtyřnohá a má silně vyvinutý čuch a už stojíme u pultíku a snažíme se zapůsobit na úředníka. Prima, tak to nám prošlo. Jdeme si vyzvednout batohy. Najdeme je bez problémů a jsou nepoškozené. Balící procedura na letišti v Ruzyni se vyplatila.

A už je tady další fronta, do které se štosujeme a další úředník. Ptá se podrobněji na otázky, kde jsme zaškrtli ano. Viditelně je s našimi odpovědmi spokojen, něco čmárá na naše formuláře a pouští nás dál. Postupujeme tedy frontou k dalšímu úředníkovi, který se podívá na naše dva igelitové kokony a posílá nás směrem vlevo. Tam je zase jiná fronta a snad už poslední úředníci. Opět se nás ptají, na otázky ANO a v kterém zavazadle, že prý máme tu čokoládu, a pak už nám ty naše zavazadla pěkně skenují. A vida, je po všem. Prošli jsme. Huráááá!

Sbíráme všechny možné prospekty o Sydney a vyrážíme hledat odletovou halu. Ne, nebojte se nechceme hned letět zpátky do Čech. Jenom máme domluveno, že nás před ní vyzvedne ten chlapík, u kterého máme bydlet. Píšeme mu esemesku a čekáme. Sláva, dostali jsme odpověď: Budu tam za 10 minut, čekejte na začátku prostranství, mám modrou Hondu. Přemisťujeme se tedy na určené místo a čekáme. Mezitím zjišťujeme, že ti chlapíci v reflexních vestách, co si pořád něco zapisují jsou policajti, a to co si píší jsou SPZetky aut. Důvod – před odletovou halou není dovoleno vyzvedávat cestující, pouze je vysazovat. Pro vyzvednutí cestujících je určeno parkoviště, kde se však je za vjezd na něj platí 12AUD. No co, chlapík, co nás má vyzvednout, žije v Sydney už 26 let, tak snad ví co dělá. A už přijíždí. Je to původem Slovák, co mluví československy, takže žádná jazyková bariéra. Policistů si nevšímá a nakládá naše zavazadla. Vyrážíme. Za 15 minut jsme na místě. Cestou se dovídáme podrobnosti o Borisovi, hlavně to, že Austrálii nenávidí. Potěšující informace hned na začátek. To ještě netušíme, že takových informací bude víc. Další šok: Boris se diví, co to bylo za chlapíka v té reflexní vestě na letišti, a co si to zapisoval. Tvrdíme, že chlapík tam stál celou dobu, co jsme tam čekali a pořád si něco psal – asi nějaký dopravní výzkum. Pravdu nepřiznáváme.

Tak, kde že to máme bydlet? Je to rodinný domekUkaž na mapě , docela slušně vypadající. Je to takový ten typ, co má jen přízemí a je pěkně dlouhý. Jdeme tedy dozadu do zahrady a tady je pak vchod do přistaveného suitu. Je to jedna místnost, kde jsou dvě postele, jedna skříň, jeden velký a jeden menší stůl, tři židle, malý gauč, lednička, skříňka s nádobím, varná konvice. Součástí je i vlastní koupelnička. Kuchyň je venku pod přístřeškem a sestává z mikrovlnky, která na na horní ploše dvě plotýnky (to jsme fakt ještě neviděli) a dřezu. Foto bohužel není, nějak jsem to za celý týden nezvládl 🙁

No nic moc, ale máme to jen na měsíc, tak si mezitím najdeme něco jiného. A ejhle další dobrá zpráva. Musíme zůstat minimálně půl roku, alespoň pokud chceme platit 90AUD za osobu za týden. Jinak je to za 150AUD na osobu na týden. Tak to je tedy šok.

Vysvětlení k ubytování

Pro zorganizování našeho pobytu v Austrálii jsme si vybrali agenturu AustraliaExpert.

Jedním z rozhodující důvodů pro naše rozhodnutí bylo, to že nabízejí zajištění ubytování. Mít kde přespat je základ, takže bylo rozhodnuto. Po obdržení víz tedy mělo začít shánění letenky a ubytování – to vše zajišťovala agentura. Letenky nakonec nějak dopadly, sice to nebylo úplně optimální, ale holt jsme letěli ve špatný termín. Na ubytování jsme obdrželi jednu nabídku a po našem dotazu, zda by nebylo něco blíž ke škole a tedy k pláži jsme dostali další nabídku, která byla sice blíž k moři, ale rozhodně ne blíž ke škole a k námi míněné pláži. Odlet se blížil, a tak proč dělat vlny a zbytečně se stresovat. Budeme to řešit na místě. Na závěrečné schůzce s agenturou (v pořadí schůzka třetí) jsme obdrželi kontaktní údaj na osobu, u které jsme měli být ubytováni a mapku místa, kde se ubytování nachází. Osobou byl Jan Učeň. Honzovi jsme tedy poslali email a potvrdili, že fakt přiletíme. Ještě než jsme odletěli jsme dostali email, že změna, že nám našel něco lepšího a poslal kontakt na Borise. Tak jsme tedy napsali Borisovi. Vše v úterý před odletem. Agenturu už jsme nekontaktovali – to byla asi chyba. Podle informací od Honzy jsme měli u Borise být měsíc až dva a platit 90AUD za osobu za týden.

Tak kde jsme to přestali? Jo u toho, že jsme trochu v šoku. Rozhodujeme se napsat Honzovi, že je to jinak než nám psal a ať se nám ozve. Taky koukáme do prospektů, co jsme si nabrali a hledáme nějaký hostel. Honza se neozývá, tak mu voláme – moc se toho nedozvíme, jen to, že máme trvat na tom měsíci, že to tak dohodl. Docela drahá informace – za 200CZK. Rozhodujeme se trvat na svém, ale Boris si také tvrvá na svém. Zůstáváme tedy jeden týden, pořád je to levnější než v hostelu a máme své soukromí.

Hladoví, unavení a otrávení vyrážíme do města. Kupujeme týdenní legitku na MHD za 32AUD a frčíme do centra do kanceláře Sydnejských AustraliaExpert. Vystupujeme na Central station a postupujeme podle mapky. Nestačíme se divit. Všude je to samý Asiat. Kam jsme to jen přijeli. (Později zjišťujeme, že se nám podařilo vystoupit přímo v China townu.) V kanceláři se potkáváme s místním zástupcem Jirkou Mrkvánkem. Dostáváme od něj podrobnou mapu Sydney a slib, že se na to naše ubytování podívá. Sedáme k počítačům a píšeme emaily. Poté si jdeme koupit něco k jídlu a vyrážíme směr Bondi Junction, kde máme školu. Chceme se podívat, kde že to budeme studovat. Tak jsme to viděli, teď jen nakoupit nějaké zásoby a jedeme domů. K večeři máme tousty. Vybalujeme věci a zjišťujeme, že v tom ubytování fakt moc dlouho nevydržíme, všechno je takové špinavé, ušmudlané, prostě fuj.

Snažíme se vydržet nespat, abychom se nějak sladili s místním časem. Nakonec to nevydržíme a v půl desáté zaléháme. Dobrou noc.

Pátek 20.4.2007 Šípková růženka a budulínek

Fakt vydařený den. Celý jsme ho prospali. Rozhodně to nebyl úmysl. Základní rada pro cetovatele do zemí s velkým časovým posunem – nespoléhejte se, že se na časový posun adaptujete nějak automaticky, tj. že když přežijete první den, neusnete během něj a jde spát tak jako místní, tak že taky ráno vstanete tak jako místní. OMYL. Koukejte si nařídit budíka, jinak se vrátíte do dětských let a bude spinkat jak šípková růženka a budulínek 18 hodin jen to fikne.

Takže jsme se do růžova vyspinkali a vrátili se tak na startovní čáru v překonávání časového posunu.

Zbytek dne nebyl už nijak zajímavý. Snídani, oběd a večeři jsme zvládli v jednom a procházka po okolí byla fakt krátká, protože už v pět je tady pěkná tma.

1 komentář

Napsat komentář