Tady na té přednášce bylo neuvěřitelné množství vývojářů. A to byla vlastně i jedna ze zajímavostí konference – ve stejný čas a na stejném místě se konala i konference Lotus Developer 2006 a účastníci měli možnost volně přecházet mezi oběmi konferencemi. Příjemná věc, nicméně na té administrátorské části bylo tolik zajímavých přednášek, že bych to stejně nestihnul.
První zajímavé informace, o které jsem věděl, ale kterou je dobré si zopakovat – agenty spuštěné z webu, ať už díky WebQueryOpen a WebQuerySave událostem nebo pomocí ?OpenAgent v URL, procesuje HTTP úloha serveru. V zásadě by tedy kvůli nim vůbec nemusel běžet agent manager.
Zajímavé také bylo (a to jsem nevěděl), že agenti v jedné databázi se zpracovávají po sobě – i když jsou volná vlákna na spuštění dalšího agenta, tak neběží dva agenti v jedné databázi. To je hodně šikovné, občas přemýšlím nad tím, aby se mi dva agenti nepotkali a plánuju je na jiné časy, ale jak vidno, tak Domino to ohlídá za mě.
Jasné věc, na kterou se ovšem při přechodu z verze 5 zapomíná – v agentovi je nová volba, zda má umožnit spouštění restricted informací. Pokud se tato volba nezaškrtne, tak i když má uživatel práva spouštěn unrestricted agenty, tak agent neproběhne.
Volba Sign Agents to run on behalf on the invoker of the Agent v server dokumentu je vyhrazená pro webové agenty, u žádných jiných prý nedává smysl.
Spouštění restricted agentů už nemusí být od verze 6 uživatelům povoleno, pokud mají nižší práva ke svým poštovním schránkám než je Manager. Pokud ovšem pořád mají manažerská práva, tak musí mít právo spouštět restricted agenty, kvůli běhu Out Of Office agenta.
Pokud má uživatel právo spouštět restricted agenty, tak má právo spouštět i agenty psané pomocí @Formula jazyku nebo jednoduchých akcí, bez ohledu na nastavení v server dokumentu. Pokud by člověk chtěl, aby se bral tento rozdíl v potaz, tak musí nastavit proměnnou Enforce_Personal_Agents=1 v notes.ini.
A zajímavá věc týkající se knihoven v agentech, která se také ve verzi 6 změnila. Ve verzi 5 bylo jedno, kdo podepsal knihovnu, ve verzi 6 už to jedno není. Pokud je agent podepsán někým kdo má práva ho spustit a využívá knihovnu, která není podepsána někým s právem spouštět agenty, tak agent neproběhne. Což je (konečně) správně, protože předtím stačilo přepsat knihovnu a agent začal dělat něco jiného, i když člověk normálně neměl právo ho spouštět.
Nastavení proměnných pro spuštění agenta po příchodu nového emailu nebo vytvoření dokumentu. K dispozici jsou celkem 4 proměnné v notes.ini – Amgr_DocUpdateEventDelay, Amgr_MailAgentEventDelay, Amgr_DocUpdateMinInterval a Amgr_MailAgentMinInterval. První dvě říkají, jak dlouho po vytvoření dokumentu nebo příchodu emailu se má agent spustit poprvé, další dvě říkají po jaké době nejdřív se spustí podruhé. Hodnota Amgr_DocUpdateMinInterval je standardně 30 minut, což je trochu dost a stojí za to ji změnit. Ostatní časy jsou výrazně lepší a asi se měnit nemusí – 5 minut pro Amgr_DocUpdateEventyDelay, 1 minuta pro Amgr_MailAgentEventDelay a 0 minut pro Amgr_MailAgentMinInterval. Kde 0 znamená okamžitě, v praxi to samozřejmě chvilku trvá.
Jeden fórek – příkaz tell amgr schedule ukáže seznam naplánovaných agentů a prý je to občas zajímavé počtení – názvy agentů jako „Kill emails from boss“ a podobné člověka mohou rozesmát.
Ve verzi 7 už je možné monitorovat běh agentů pomocí DDM (Domino Domain Monitoring), existují na to předpřipravené sondy, přičemž tu „Agents Evaluated by CPU Usage“ není dobré nechávat zapnout, protože vyžaduje celkem dost zdrojů serveru. A ještě ke všemu sleduje využití CPU na základě doby běhu agenta, kde nemusí být vůbec žádná souvislost.
Vývojáři mohou pro sledování běhu agent použít i Agent Log, nicméně ten má omezenou kapacitu a když se zaplní, tak dochází k problémům. Takže opatrně. A přitom upozornil na to, že málo lidí do agentů dává jejich sledování a ještě míň lidí potom sleduje, co vlastně ti agenti do logu vlastně napsali. A to měl 100% pravdu.
Nejlepší byl asi závěr – jedny z posledních slidů v každé prezentaci byly seznamy zdrojů, kde člověk najde další informace. Většinou tam byly tři, čtyři zdroje, hodně často mezi nimi figurovala nápověda. Tady to ovšem bylo výrazně jednodušší – vše co kdy napsala „Julie Kadashevich, the goddess of Agents“.