Lefkada 2006

Čas letní dovolené se přiblížil a my, jako obvykle na poslední chvíli, začali vybírat dovolenou. Původně plánované potápění v Egyptě se záhy zrušilo – Janin pas platí pouze do vánoc, čímž nesplňuje požadavek pro 6 měsíční platnost při vycestování do Egypta a byla smůla. Díky výmyslu našich zákonodárců (či kdo za to může) nepomůže ani expresní vydání nového pasu – ten totiž platí právě půl roku, takže bychom museli přijet do Egypta ve stejný den, jako dostane pas. Další v řadě – Tunisko. Už jsme tam jednou byli a bylo krásně. Ale – chtějí platnost pasu 3 měsíce po návratu, takže také smůla. Naštěstí je tu spásná Evropská Unie a cestování na občanku. Chvíle vybírání, Jana si vzpomněla na Lefkadu, a bylo jasno.

Prostudovali jsme spoustu stránek – asi nejhezší a informacemi nejnabitější stránky www.lefkada.estranky.cz, potom cestovku Lefkada, stránky věnované celému Řecku i pár článků na iDnes.cz pomohlo. Pak jenom najít tu správnou cestovku.

Při hledání zájezdu se projevilo moje myšlení programátora a spousta serverů umožňující vyhledávání mezi spoustou cestovek padlo – nemožnost přesně zadat od kdy do kdy a kde chceme být (kupodivu je jenom relativně málo serverů, které to umí opravdu pěkně) až po servery, které termín zájezdu ukáží až na třetí kliknutí, případně již na to druhé napíší, že zájezd je už plný (proč ho tedy vypisují?). Nakonec jsme uspěli na TOPDovolena.cz, kde se hledalo skvěle a ještě lepší byli při následné komunikaci. Bohužel náš hotel byl již vyprodán, respektive poslední dvě místa byla rezervována. Ale vydrželi jsme, rezervace propadla a zájezd byl náš. Zbývaly problémy s platbou – jak ji provést co nejrychleji (zvláště když na účtě nejsou peníze a kartou se platit nedá :)). Ale nakonec pomohla informace, že jde o zájezd EximTours a v jejich pobočce se už kartou platit dalo. Spása a zbývá pojistka. Ta se sice dá sjednat přes internet, bohužel toto neplatí, pokud se člověk chce připojistit na rizikové sporty (což jsme chtěli). Takže nakonec výlet do pobočky a platba v hotovosti, protože kartou ani převodem to nejde. V tomhle tedy Allianz zklamala.

Posledních pár dnů čekání a odjíždíme, překvapivě v relativně rozumnou hodinu (rozuměj sraz ve 4:20 na letišti). Alespoň jsme na Lefkadě byli brzo a měli čas na prozkoumávání.

1. den

V 6:20 jsme se měli zvednout ze země, leč chvíle zpoždění to jistí a tak se zvedáme asi až v sedm. Co se dá dělat, duty free obchody mají zavřeno, tak nějak poleháváme a dospáváme noc. Cesta trvala 2 hodiny, ale přišla mi překvapivě krátká. Seděli jsme nad křídlem, hned u nouzového východu, takže výhled nula, ale neskutečný prostor na nohy, hned bych si tam sednul znovu.

V 9:40 přistáváme v Preveze, procházíme odbavením na občanky a poznáváme, že jsme už asi opravdu v EU. Akorát kufr je zničený – prožil s námi už hodně, házelo se s ním jak se dalo, ale až nyní přišel o jednu z nožiček, takže sám o sobě nedokáže stát vzpřímeně. Řek, kterému jsme to ukázali, se pouze chápavě pousmál a řekl: „Problem“. Průvodkyně byla bystřejší a poradila, abychom s reklamací počkali až zpátky do Čech, což (a teď předbíhám) bylo opravdu příjemnější a navíc neuvěřitelně snadné a snad i pohodové (to ještě nevím).

Cesta do hotelu trvala něco přes hodinu, v průběhu které jsme se dozvěděli spoustu dalších zajímavostí o Řecku i Lefkadě. Třeba i fakt, že mají 6 různých druhů i/y, takže s tím mají dost problémů. A to bylo celkem vidět – nebylo jasné, zda se městečko, kterým jsme projížděli, jmenuji Nidri nebo Nydri (kupodivu problémy byly pouze u prvního i/y), stejně tak člověk mohl koupit gyros i giros. Dokázali to smotat i na jedné tabuli. Nakonec jsme dorazili do Vassiliki, hotelu Apollo. Hotel nebyl špatný, naopak byl hodně hezký, dostali jsme úplně nový pokojík, na kterém kromě obligátní televize a klimatizace byla dokonce i lednice. To dost překvapilo a potěšilo zároveň. V koupelně dokonce vana, ta potěšila nejvíc. Akorát postel byla hrozná – měkká matrace pro dva, takže když se v noci jeden otáčel tak ten druhý měl vlnobití.

Pohled na náš hotel na Lefkadě

Po prohlídce pokoje jsme vyrazili na procházku – ve Vassiliki se v podstatě vše točí kolem přístavu, který je hezky umístěn a plný jachet. Plno taveren, obchůdků a malých domečků, kousek dál je potom hlavní pláž, která má snad něco přes kilometr a na které jsou další hotely se spoustou škol windsurfigu a také občerstvení. Pláž je velká a dlouhá, v tomto čase už hodně prázdná. Čistá, oblázková, dno moře je písčité v podstatě hned od vstupu. Co je ale zajímavého je, že povrch se různě mění – ráno byly většinou všechny pláže, kde jsme byli, písčité, v průběhu dne se začaly objevovat kamínky. Zajímavé. Tak jsme si alespoň domluvili na druhý den první hodinu surfování, skočili si na oběd (musaka je super, briam už nic moc, i když kořeněné to bylo dobře, ale je to jenom zelenina).

Večer nás čekala informační schůzka a možnost zaplatit si zájezdy, zapůjčení aut a motorek. Mimochodem tohle bylo asi první místo, o kterém všichni píší, že se vyplatí půjčit motorku či auto a celé ho procestovat a kde to opravdu valná většina lidí dělá. Na Mallorce jezdilo také hodně lidí po ostrově, ale nikdo to nezdůrazňoval tak jako tady a ani lidé tolik nezabírali. Tady si půjčil něco snad každý ze zájezdu a většinou to bylo i na více dní. Tomu se říká marketing. A první večeře – dobrá, víno bylo překvapivě silné.

2. den

Hned ráno jsme zjistili, že jsme jednu věc zapomněli – piškoty pro Janu, bez kterých se skoro na žádné dovolené neobjede. Naštěstí letos se obešla.

Po snídani jsme vyrazili surfovat i když nefoukal vítr. Chlapík řekl, že v 11 začneme a opravdu v 10:55 začal foukat vítr a tak jsme se u něj zastavili. Trochu překvapivě koukal, pak řekl, že už všechno uklidil a že tedy sorry, ať jdeme vedle. Tak jsme pokecali, pokrčili rameny a šli – vedle to měli ještě o 10€ levnější. A tak jsem se domluvili na další týden a vyrazili alespoň na vodní lyže. Tady kluci fungovali, hned nás naložili a vyrazili jsme. Jakkoliv jsem Janě říkal, ať při pádu kouká lano co nejrychleji zahodit, tak se rozhodla ho zkusit ještě chvíli podržet nohama. Takže lano pochvíli vystřelilo, dolétlo skoro až zpátky na loď a Janě nechalo na oplátku dvě krásná jelita, která postupně byla skoro přes celé nohy. Nicméně měli jsme pocit akce, bylo to super a stálo to za to (kdo se bude ptát, tak 25€ na osobu za cca 15 minut svezení – takhle rychle bych chtěl taky vydělávat :)). Pravdou je, že ten den už u nich nejezdil asi nikdo a celý další týden asi taky ne, takže to těch pár odvážlivců holt musí zaplatit.

K obědu jsme zkusili gyros v pita chlebu. Trochu mě kuchař překvapil, jak to dokázal tak hezky smotat, bylo to krásné podívání. A gyros super, stal se z toho náš oblíbený podnik i pro další dny – Yannis gyros. Nějaké nákupu v obchůdcích – Jana si vyhlédla boty, já trička, oba dohromady nějaké ovoce. Švestky velikosti jablka mě trochu překvapily, ale byly super. Poptali jsme se také na potápění – ještě fungují i když průvodkyně tvrdila opak.

Yannis Gyros

Mimochodem průvodkyně – naše oblíbené téma. Asi jsme ještě nepotkali opravdu dobrého průvodce, zato s těmi opravdu špatnými máme zkušeností spoustu. Ale tahle byla překvapivě dobrá – spoustu toho věděla, ještě větší spoustu zvládla zařídit, akorát občas něco bylo ve skutečnosti jinak a na něco nás zase neupozornila (což nakonec bylo dobře).

3. den

Pronajali jsme si motorku (10-12€ na den plus benzín). Zatímco na Mallorce jsme měli auto, tady jsme zkusili moped a byla to fantazie. Nikdy jsme na tom ani jeden neseděl, ale ovládání je vpravdě jednoduché a už po deseti kilometrech Jana vymýšlela, jak uspořádáme dovolenou na mopedech.

Poprvé v životě na mopedu

A tak jsme vyrazili – měli jsme naplánovaný takový malý okruh, ostatně když na tom jedete 20km/h tak se zázraky dělat nedají. Ale postupně jsme zrychlovali, odpoledne už chvílemi i přes padesát. První zastávka – pumpa. Průvodkyně říkala, že se do toho vejdou 4 litry a vydrží na 100km. Pumpař tam nacpal víc jak 10 litrů a první dva dny se ručička vůbec nehnula ze značky plné nádrže. Druhá zastávka – výhled na Syvotu, což je prý vyhlášená rybářská zátoka a dělají tam neskutečně dobré ryby – tam se ještě budeme muset zastavit. Třetí zastávka – Nidri. Druhé největší město (nebo městečko?) na Lefkadě, jedno z míst, kde jsme plánovali že budeme ubytovaní. V kafé Nidri Yacht Club jsme si dali frapíčko, odskočili si a koukali kolem. Chodili tam totiž lidé, kteří si pomalovávali nejrůznější sádrové předměty. Za malý obulus si vybrali předmět, barvy a malovali si. Zrovna přišly dvě babky, které vypadaly, že tam chodí pravidelně a o týden později při cestě domů jsme je tam viděli znovu.

Nidri samo o sobě je na první pohled jedna dlouhá ulice obklopená obchody, hotely, restauracemi a kluby. V noci tam musí být celkem super noční život, což je asi nevýhoda, když chce člověk spát. Zato pláž je celkem utrpení – chvílemi široká přesně na délku lehátka, lidi jeden vedle druhého. Vzhledem k tomu, že ve stejný čas nebyl ve Vassiliki na pláži skoro nikdo, tak nevím jak to tam vypadá v sezóně. No, moc se nám to na koupání ani odpočinek nelíbilo, tak jsme pojedli na místní promenádě a vyrazili dál.

Dalším cílem byly sladkovodní vodopády, jedna z největších atrakcí na Lefkadě. Sice u vstupu na cestu byla nenápadná cedule, že jsou zavřené, ale žádné pásky a cedule není plot, takže jsme šli. Vodopády samy o sobě super, příroda okolo také a klid přímo božský. Až večer v hotelu, když jsme ještě jednou pročítali vytištěné materiály, jsme v jednom článku našli informaci o tom, že jsou zavřené, protože padají kamení zabilo nějakého turistu. To by mě tedy naštvalo, my jsme se alespoň ochladili v jejich stínu a koukali na ten čůrek vody, který tam tekl.

Vodopády

Od vodopádů jsme razili dál – do hor. Jak to člověku v tom horku když vyjíždí nedojde, tak tady to chvílemi chtělo opravdu svetr – byla zima. Karya je malá vesnička skoro na vrcholu hor, která je vyhlášená pletením svetrů, koberců a dalších nesmyslů. Výběr měli ohromný, Jana si hned jeden svetřík vybrala a přišel jeden z našich malých šoků. V krámku obsluhovala stará paní, byli jsme někde vysoko daleko v horách, nicméně zkusili jsme, zda jde platit kartou. Paní kartu vzala, někde našla přístroj a za chvíli už platba proběhla. Když si vezmu, jaký je u nás občas problém s platbou, tak jsem byl opravdu překvapen.

Englouvi – tady prý pěstují čočku, což jsme tedy nenašli, zato jsme si důkladně vesničku projeli. Je totiž tak malá, že nám přišlo, že se do ní ani všechny ty křižovatky, co jsme měli v mapě nakreslené nemohou vejít. Většina jich byla opravdu malých a takřka neviditelných.

K tomu asi jedna vsuvka – mapy a křižovatky. Map Lefkady je neuvěřitelná spousta a v nejrůznějších měřítkách. Nějak jsme její koupi nevěnovali moc velkou pozornost a tak jsme si chvílemi připadali, jako kdyby jedna parta stavěla cesty a druhá kreslila mapy a mezi sebou nekomunikovaly. Některé cesty nebyly na mapě, některé nebyly ve skutečnosti a opačně. A co se týká značení křižovatek – před křižovatkou bývá cedule s nápisem, kam vede která cesta. Nápisy jsou většinou dvojjazyčné – řecky a anglicky, nahoře většinou bývají vesnice na cestě vedoucí vlevo, dole ty vpravo. Pravidlem skoro je, že na každé křižovatce chybí označení alespoň jednoho směru a že na směrovkách nebývají šipky. Občas celkem zábava.

Nakonec jsme snad našli správnou cestu z Englouvi, mopíka potrápili prudkým stoupáním až jsme se objevili někde na náhorní planině, kde byla spousta něčeho, co vypadalo jako kamenné sklepy a nad tím vším dozírala americká vojenská základna Air Force.

Staré sklepy hlídané americkou základnou. Nebo co to :-)

Někde jsme nakonec našli, že sklepy jsou studny a celé místo se jmenuje Agios Donatos. A tak jsme razili dál. Odbočku, kterou jsme chtěli najít jsme nenašli, ale ukazatel ukazoval na jinou vesnici (Aghios Ilias), která se hodila také. Jeli jsme, točili se po vrcholcích až jsme dojeli na úplný vrcholek s nějakým vysílačem. Cesta dál nevedla, žádná odbočka nikde značená nebyla. Od zkušenějších a z podrobnějších map jsme se dozvěděli, že jsme někde cestou měli odbočit na prašnou cestou, projet lomem a skoro bychom tam byli. Vyrazili jsme zpátky do Englouvi a už nám začínala být pěkná zima. Odbočku jsme zase nenašli a tak jsme to vzali až přes Karyu a vyrazili směr pobřeží. Teď už to celkem šlo i když pořekadlo o chybějícím ukazateli alespoň jednoho směru se projevilo i zde – naprosto zbytečně jsme sjeli do jedné vesničky a z ní jeli zase nahoru na hlavní cestu. Do Vassiliki jsme dorazili notně promrzlí, takže jsme zapluli do horké vany a natahovali teplo všemi póry našeho těla.

4. den

První opravdu ošklivý den a tak zůstáváme v posteli. Na oběd zkoušíme vyrazit do Syvoty na ryby, ale déšť nás obrací zpět. Tady mají auta výhodu, i když ta motorka má něco do sebe. Takže končíme zase u Yannise a dáváme další z jeho dobrůtek. Odpoledne jsme se rozhodli trénovat zručnost v ovládání motorky a tak vyrážíme na blízkou a prý krásnou pláž – Agiofili. Cesta je prašná a o to méně sjízdná, na pláž je to prý 2,5km. Zdá se nám to výrazně dál, ale cestou zpátky se ukazuje, že to dost možná sedí. U pláže mě překvapily auta – projely stejným terénem jako já, na té motorce se mi to chvílemi zdálo skoro snadnější. Pláž je opravdu super, malá (čemuž odpovídalo i malé množství lidí), krásná a plná pohody. Zpátky je cesta překvapivě krátká.

Na pláži

Večer dáváme ještě zmrzlinu. Stojí sice přes euro, ale člověk zvyklý na malé kopečky, které dávají u nás, je v šoku. Pro nandavání používají skoro stejnou naběračku jako u nás, akorát s ní pořádně zmrzlinu naberou a občas pro jistotu i několikrát. Takže kornout je pořádně plný a máme si na čem pochutnávat.

5. den

Hezky, můžeme zase vyrazit. Tentokrát na Porto Katsiki. Říkají, že jde o 8. nejkrásnější pláž světa. Někde tedy píší, že 3. nejkrásnější (což je ovšem starší údaj), takže těch krásných pláží asi rychle přibývá. Ošklivá nebyla, ale asi jsme při našem pobytu na Lefkadě viděli i hezčí. Cesta byla dlouhá, nejdřív skoro doprostřed ostrova a potom zase zpátky po jiném hřebeni. Posledních asi pět kilometrů bylo překvapivě dlouhých, samá serpentina, občas písek na cestě a občas pěkné jámy. Ale zvládli jsme to a odpoledne nám to připadalo kratší než ráno. Cestou zpět si navíc zkusila odřídit Jana a šlo jí to skvěle, ani jsem se nebál, zato ona se bála, že se jí moc nedržím.

To je ta 3. nejkrásnější pláž?

6. den

Pro dnešek jsme zvolili další pláž na západním pobřeží, ale ještě předtím jsme se chtěli podívat do toho posledního většího městečka na ostrově – Agios Nikitas. Městečko je super, pohoda z něj přímo čiší. Z Nidri na mě čišel nějaký společenský shon, z Vassiliki sport a tady pohoda. Hlavní cesta je dlážděná, plná stromu a stínu. Začali jsme opět zmrzlinou, tentokráte kelímkovou od řecké firmy Evra. Na konci ulice byla písčitá pláž, která byla neuvěřitelně malinká a s vyplavenou trávou. Nejspíše po deštích, které tady prý byly než jsme přijeli, byl stržen kus svahu, takže krásná promenáda podél moře byla přerušená a procházka tak dost rychle skončila. Nakonec jsme našli i cestu na pláž Milos, prý pláž zamilovaných. Akorát ta neuvěřitelná spousta schodů se nám opravdu šlapat nechtěla a tak jsme vyrazili na pláž.

IMG_4981

Konečně nám také začal ubývat benzín v nádrži a to dokonce takovým tempem, že jsem se skoro obával, že budeme muset znovu tankovat. Nakonec jsme nemuseli. Cestu nám najednou zpestřily ovce, které šly po silnici a úplně jí blokovaly.

Dorazili jsme na Kalamitsi, respektive – protože jsou zde prý tři pláže vedle sebe – na Gantinu. A ta se nám hodně líbila, zpestřená ohromnými balvany naházenými na pláži i ve vodě, takže to nebyla jenom taková plochá placka. A protože vymýšlíme blbosti, tak jsme si na pláži všimli pískové ženské, dostavěli k nim druhou, vyfotili se s nimi, přeměnili je na chlapy a udělali druhou fotku.

Na pláži s ženskými

Cesta domů už byla pohodová, užili jsme si spoustu serpentin a večer moped vrátili. Skončilo nám tím cestování po ostrově a zbyl čas na sportovní zábavu.

7. den

Původně jsme se chtěli potápět. Ráno jsme byli trochu překvapeni tankerem, který se zrovna chystal zakotvit v zátoce, ale nevěnovali jsme mu větší pozornost. Počasí nebylo nijak úžasné a tak jsme byli rádi, že jsme se rozhodli pro potápění a nikoliv surfování. Na základně Nautilus diving club nás vybavili vším potřebným, nasedli jsme do člunu a vyrazili vstříc dobrodružství. Takřka do slova a do písmene. Vlny byly fantastické, skákali jsme nahoru a dolu a někdy v polovině Rebecca, která nás vezla, rozhodla, že se raději vrátíme, že ty vlny jsou až moc velké. A tak jsme to otočili a na vlnách surfovali zpátky na základu. Dohodli jsme se na druhý den a vyrazili zpět do hotelu.

Potápěčská základna na pláži

Cestou jsme stačili řádně zmoknout a tak se těšíme na teplou postel a pořádnou porci knížek. Odpoledne přestalo pršet, takže jsme vyrazili na jídlo do města. V průběhu jídla pořádně prší, ale naštěstí jsme schovaní pod stříškou a jsme celkem v pohodě. Když skončilo, tak jsme vyrazili na cestu zpět. Cestou ještě zastavujeme na zmrzlinu a další přeháňku trávíme pod slunečníkem lízáním zmrzliny.

Večer je moře v zátoce úplně celé hnědé, vlny stříkají jak se rozbíjejí o kameny.

8. den

Ráno snídáme v klidu na pokoji – terasa, kde se obvykle podává snídaně totiž není zastřešená a tak je tam hezky mokro. Moře vypadá výrazně klidnější a tak se těšíme, že by potápění mohlo klapnout. Cestou k základně zjišťujeme, že pláž je trochu užší než byla a padá výrazně prudčeji do moře. Navíc z hor přitéká zjevně spousta potoků a pláž je taková celkově přeoraná.

Potápění nebude – moře je příliš zvířené a nic moc bychom neviděli. Zkusíme to odpoledne, třeba si to už sedne. A tak alespoň obcházíme pláž a koukáme na hotely, které bychom mohli využít třeba při příští dovolené – Club Vass, Human Sports a další. Slušná zásobička, člověk by s ubytováním asi neměl problémy.

Nakupujeme zásoby ovoce, pití, magnetku pro Ivu, další zásobu triček a pečivo na oběd. Při návratu do hotelu zjišťujeme, že většina skůtrů stojí před ním a v takovémto počasí nemíní vyrazit na cesty, což se ani moc nedivíme. V průběhu dne se počasí postupně vylepšuje a zase vyhoršuje, občas je vidět jak se blíží úplná vodní stěna. Jachty z přístavu střídavě vyjíždějí a zase se vracejí, odpoledne prší a tak ani potápění zkoušet nejdeme. Tak alespoň čteme všechny knížky a časopisy, které v hotelu mají.

9. den

Venku je hezky, moře klidnější než dny předtím, obloha v podstatě čistá – potápění snad nic nebrání. Pláž je totálně přeoraná – ještě mnohem víc než den předtím. Na pláži navíc spousta mořské trávy a jiného odpadu – dokonce něco, co vypadá jako zbytky kovového sudu, spousta náplní do vařičů a další bordel. Lidi jsou holt prasata.

Rozvrásněná pláž s nepořádkem

Na člunu míříme na lokalitu Beach a Kastri, potápět se budeme tak nějak mezi nimi. Do vody vlézáme kotoulem vzad – ještě jsme to nikdy takto nedělali, ale je to super a není se čeho bát. Moře je pořád ještě trochu zkalené, takže máme omezenou viditelnost, ale čím jsme hlouběji tím je to lepší. Hlavně je to ale úplně jiné než v Egyptě, žádné korály a méně barev, což ovšem neznamená, že by to bylo horší. A také si ještě něco z toho potápění pamatujeme, takže nemáme žádné zvláštní problémy. Jinak za potápění chtěli 50€ na ponor včetně vybavení, s množstvím ponorů klesá cena.

Po návratu domlouváme ještě surfování na pátek – je vidět jak jedna základna za druhou zavírají a připravují se na zimu. Cestou zpátky na hotel už je pláž uklizenější, respektive před hotely je v podstatě čistá, tam kde to nepatří nikomu je o kousek čistější. Odpoledne trávíme na pláži před hotelem – prý jsou tam čtyři, takže už jsme vyzkoušeli Jedničku, plavali kolem Dvojky a viděli Trojku. I tady je vstup do vody trochu prudší, skoro to připomíná pořádný svah.

10. den

Celou noc pršelo a celkem hodně, proto nás ráno překvapilo, jak je hezky. Vyrážíme surfovat, nejdříve probíráme teorii na břehu a následně už mizíme do vody. Naštěstí, na to jak je pláž kamenitá, je dno moře písečné, takže není problém v něm chodit. Akorát vítr se chová jak chce, každou chvíli fouká z jiné strany, občas přestane úplně. Takže zkoušíme nalézat na surf a zvedat plachtu, padáme zpátky do vody jak hrušky. Ale postupně se to zlepšuje, postupem doby dokážeme vydržet déle a déle, chvilkami dokonce snad i surfujeme. V každém případě, máme se pořád co učit. Po dvou hodinách toho máme právě dost, odnášíme surfy na břeh. A jak se dozvídáme, tak jsme letos jejich poslední zákazníci, surfy rovnou odnášejí uklidit a vše poklízejí. Cena 35€ za hodinu výuky a hodinu zkoušení nám nepřišlo jako špatná cena.

Surfujeme! Teda jako.

Vůbec nás zajímalo, odkud ti lidé jsou a co dělají přes zimu. Takže Rebecca, se kterou jsme se potápěli, má jednoho rodiče z Anglie a druhého z Austrálie, takže tak lítá mezi tím. Surfová škola patří Němcům, kteří zimu tráví prací v Německu a léto v Řecku. Hotel, ve kterém je surfová škola umístěna patří Řekům a Australanům dohromady, Australané na zimu vyrážejí zpátky domů, takže mají vlastně nekonečné léto. Super myšlenka 🙂

Za odměnu z přečkaného surfování si dáváme pořádně bohatý oběd završený zmrzlinou. Odpoledne zvládáme ještě pláž – tentokráte Trojku a plaveme se kouknout i na Čtyřku. Pokud bych měl hodnotit, tak Trojka se mi líbí z těch čtyř nejvíc, Čtyřka je nejopuštěnější. Večer vyrážíme ještě na jednu zmrzlinu a pomalu balíme, aby to zítra bylo co nejjednodušší.

11. den

Poslední den – ráno jsme se stavili v pekárně pro jídlo, potom jsme ještě zvládli poslední mořskou koupel, osprchovali se, dobalili a najedli se, počkali na autobus a hurá zpět na letiště. Odlet byl přesný, návrat do Prahy úplně v pohodě. Tak jsme ještě vyzkoušeli městskou dopravu a skončili doma.

A komu nestačily fotky v článku, tak ještě má k dispozici celé fotoalbum. Otázka na závěr – je Lefkada opravdu božská, jak říkají všichni? Za sebe mohu říci, že nevím. Líbilo se mi tam, ale to se mi líbí skoro všude. Bylo to krátké, ale to je každá dovolená. Někdy bych se tam chtěl vrátit, ale to také platí skoro o všem. Pravdou je, že byla neuvěřitelně pohodová a řecké „sigi-sigi“, což by mělo znamenat „pomalu-pomalu“, má něco do sebe. A Řekové jsou tak nějak přesnější, než všechny ty ještě více jižní národy, tak tím to bylo asi o něco lepší. A co se týká lidí – z Lefkady se asi opravdu začíná stávat česká vesnice, snad všude mají české jídelní lístky, spousta číšníků umí alespoň pár slov česky. Ale je tam taky dost Angličanů a Australanů, Holanďani jsou všude tak nepřekvapí. Ale Němců tam bylo málo, což byl proti Mallorce rozdíl.

1 komentář

Napsat komentář