Josh Kaufman napsal knihu Prvních 20 hodin aneb Jak se naučit cokoli … rychle. Prý světový bestseller, který ho vykopnul mezi stovku nejprodávanějších autorů v oblasti byznysu. Což je tedy slušný výsledek, na to, že tam toho vlastně moc nenapsal. Tedy samozřejmě pouze podle mě. Přesto jsem si z ní ale celkem dost odnesl.
Dvacet hodin?
Všichni znáte to pravidlo 10 000 hodin, že? Pokud chcete být v čemkoliv dobří, musíte tomu věnovat desítky tisíc hodin. A Josh říká – jasně, pokud chcete být v něčem mistři a experti tak ano, ale co když to chcete prostě jenom „umět“? Co když nechcete hrát golf jako profík, ale prostě nebát se obejít to hřiště s kamarády a nebýt úplně mimo? Pak vám stačí právě těch 20 správně strávených hodin.
Jak se naučit cokoli rychle
Této otázce jsou věnovány první dvě kapitoly. A je to prosté:
- musíte se do toho zamilovat – učit se něco, co vás vlastně nebaví nebo to extra nechcete nefunguje
- musíte se učit vždy jenom jednu věc – netříštěte síly
- stanovte si cílovou úroveň – to je základ, abyste na tom nestrávili moc času. Stanovte si malé cíle, nechtějte být hned experty
- rozbijte to na malé kousky – ať víte, co přesně se máte učit. O GTD jste slyšeli? Tady to je to samé, akorát to není o úkolech ale učení
- vyhraďte si čas pouze na učení – a učte se krátce a intenzivně
- neučte se, získávejte dovednosti – tohle je asi to nejdůležitější. Když se budete učit (třeba) anglicky, tak to nepůjde. Když do toho skočíte a budete se snažit umět domluvit anglicky (mít tu dovednost) tak to půjde výrazně lépe a rychleji
- a pár dalších nedůležitých bodů – jako třeba získejte nástroje, promluvte s experty, skočte do toho po hlavě, odstraňte rozptýlení ze svého okolí a tak
A dál?
Tohle je popsáno v prvních dvou respektive třech kapitolách. A dalších šest kapitol je věnováno tomu, jak to aplikoval na konkrétní věci, které se chtěl naučit.
A tady se třeba přesně projevuje nutnost rozbití na malé kousky a chuť získat dovednost. Celý rok chodil na jógu, ale doma si ji nebyl schopen zacvičit – nevěděl jak, nepamatoval si cviky. Až když si řekl, že se to naučí (tedy získá tu dovednost) tak to najednou během cca deseti hodin zvládl. Stačilo málo, aby přestal slepě kopírovat učitele, ale zjistil co má dělat a proč.
V kapitole o programování mě zaujal jazyk Sinatra. To vypadá jako pěkná legrácka, která se na některé věci může hodit.
Psaní naslepo jsem skoro přeskočil, píšu přeci rychle. Ale že existují alternativní rozložení klávesnice – třeba Colemak – jsem slyšel poprvé. Pro angličtinu má prý výrazně efektivněji rozmístěné klávesy, takže je vyrovnanější zátěž obou rukou, má kratší dráhu po které musí prsty létat a většina používaných písmen je umístěna ve střední řadě. A tady bylo zase vidět, jak je nutné si klást „malé“ cíle – jeho cíl byl, aby na ní psal stejně rychle jako na QWERTY, protože jenom ta snížená námaha při psaní mu stačila jako dobrý benefit. Nepotřeboval se naučit psát rychleji.
Go, nejstarší hru na světě, asi neznáte. Ale vypadá krásně, jednoduchá pravidla, ale až cvičení z vás udělá mistra. Počítače jsou v ní horší než skvělí hráči a snad žádné dvě odehrané partie nejsou stejné, díky množství dostupných možností. Tak to se asi budu chtít naučit také.
Ukulele a windsurfing mě nechaly klidným i když je pravdou, že zrovna u toho windsurfingu je skvělé, že 20 hodin by mělo stačit na naučení se příjemného povození. To se během jedné dovolené dá zvládnou a jestli tomu dát každý rok hodinu a být pořád mizerný nebo jeden rok to cvičit každý den a pak být dobrý … hmm, to zní rozumně.
Kde to koupím
V angličtině na Amazonu, v češtině třeba u Martinusu. Stojí to za to? No nevím, bestsellerem bych to nenazýval, ale vlastně to nebylo špatné počtení a ukázalo mi to pár věcí, o kterých jsem do té doby nevěděl.