Peru, část 4.

Colca kaňon je jeden z nejhlubších kaňonů na světě, kam se na něj hrabe Grand kaňon v USA. Se svými maximálně 3191m hloubky ale pořád není nejhlubší – hned kousek od něj je ještě hlubší Cotahuasi (maximální hloubka 3345m), na jehož návštěvu ale člověk potřebuje ještě skoro o týden víc času. Údolím protéká řeka, nahoře je několik vesniček a kolem rozeseto pár horkých pramenů, zkrátka ráj na zemi.

Z Arequipy jsme po směšných 6 hodinách nonstop dorazili do CabanacondeUkaž na mapě, vesnici v podstatě na samotném konci údolí. Při cestě jsme také měli další kulturní šok – přístup na toalety. Autobus totiž jede, čas od času někoho vyloží nebo nabere, ale s pauzami na záchod si starost nedělá. Na jednom větším nádraží jsem tak vyskočil ven a upaloval, zatímco Jana se rozmýšlela, jestli se jí opravdu chce nebo ne. Když jsem se vrátil tak pomalu dospěla k rozhodnutí, že by přeci jenom šla. Vyrazila, ve dveřích se srazila s autobusákem, který jí poslal zpátky, že už se jede. Nikdy v budoucnu už o takovéto věci nemusela přemýšlet, těchto 6 hodin jí naprosto stačilo.

Přijeli jsme v noci a vyrazili podle chabého popisu, který jsme si zapamatovali v okamžiku, kdy jsme necítili potřebu, si cestu příliš pamatovat. Ulice tmavé, opuštěné a bez popisků. Tak jsme nakoukli do jednoho trochu osvíceného okénka, usoudili, že to asi nebude ono a zase vyrazili jinam. Ze dveří naštěstí hned vystřelila holčina a křičela: „čeko, čeko“ – štěstí, že jsme si to předem rezervovali a počítali s námi, jinak bychom hledali ubytování jinde.

Zapadli jsme do postele a probudili se až druhý den, kdy jsme zvládli skvělou snídani, kterou v Pachamama Back Packer Hostel podávají. Housky, marmeláda, omeleta a palačinka – co víc si přát na dobrý začátek dne. Pak nám ještě na super podrobné mapce (viz níž) vysvětlili kudy kam vyrazit, důležité orientační body a jak rozplánovat síly. Dle jejich rady jsme nechali maximum věcí v hostelu a vyrazili jenom s náhradním oblečením, pláštěnkami, plavkami, vodou a trochou jídla. Stejně byl batoh neuvěřitelně těžký.

Naše super podrobná mapička

Na náměstí, doprava, doleva, kolem arény a fotbalového hřiště a už se nám naskytl první pohled na tu ohromnou hloubku kaňonu, v tomto místě přibližně kilometr. Doleva jsme zahlédli místo, kde bychom měli být večer, před námi ležel nocleh plánovaný na druhý den a vpravo jsme měli být třetí den vystupovat zase zpátky nahoru. Ohromné masy hor všude kolem.

Colca kaňon pod námi

Razíme dál, ale další orientační body už nejsou tak blízko sebe jako ty předchozí, což Janu trochu znepokojuje a nechcete si to nechat vysvětlit. Přibližně po hodince chůze si začínáme všímat drobného problému – Janiny boty se rozlepují. Ta si z toho ovšem nic nedělá, prý se možná rozlepovaly už loňskou zimu. Bohužel náhradní s sebou nemá a jak mi postupně dochází tak i izolepa zůstala v hostelu. Také potkáváme prvního člověka – žene před sebou oslíky a upalují dost rychle.

Takhle se tady dopravuje všechno - na oslech

Po další hodince začíná být situace výrazně horší, Jana z pohorek udělala pantofle a my začínáme zvažovat návrat, další 2 dny nemohou vydržet ani náhodou. Tak je zachraňujeme alespoň pořádně utaženým obinadlem, které jsme si sebou naštěstí vzali. Pomáhá to a my se uklidňujeme, že večer v kempu třeba budou mít izolepu nebo provaz, kterým to vylepšíme.

Obinadlem zachráněné Janiny boty

Sklesat kilometr je neuvěřitelná makačka, zvláště když je horko a kolem vůbec nic, kromě pustého kaňonu. Jsme celkem rádi, když dorážíme na dno k řeceUkaž na mapě, kde si dáváme oběd, ale na prohlédnutí nedalekého gejzíru už sílu nemáme, silniční most vedoucí odnikud nikam si ale prohlížíme. Kemp by naštěstí mohl být tak hodinku cesty, to už snad přežijeme.

Všimněte si silničního mostu v pozadí, který vede odnikud nikam

Rychle směr LlahuarUkaž na mapě, kde by mělo být možné se ubytovat. A opravdu, dorážíme na místo, máme výběr dokonce ze dvou ubytoven, každá má asi tak 4 chatky. Odchytává nás chlapík hned v první, ukazuje sympatickou budku a my ani nesmlouváme o ceně. Pak si všímá Janiných bot, chytá se za hlavu a nabízí, že je do rána sešije. Samozřejmě že nadšeně souhlasíme, Jana fasuje pantofle a jdeme zrelaxovat do bazénku s horkou vodou, ve kterém trávíme čas až do západu slunce.

Relaxace v bazénu s horkou vodou - úžas

K večeři cosi uklohnili, dopředu se raději ujistli zda jíme všechno – třeba osly nebo kondory. Nakonec máme polévku, rybičku s rýží a bramborovou kaší a čaj na závěr. U večeře kecáme s lidmi z Aljašky, kteří cestují kolem světa na jachtě a maximálně si to užívají. Jeden z nich vypadá jak Santa Claus a tak přichází řeč i na Vánoce – vůbec nedokážou pochopit, že netušíme jak vypadá Ježíšek nebo že nemusíme čekat na dárky až do rána – prý jak to může stihnout? Tak schválně, přemýšlejte a vymyslete si argumentaci.

K brzké snídani dostáváme palačinku a vyrážíme dál. Hned od začátku špatným směrem, ale naštěstí nás rychle navigují správně. Boty jsou spravené a vypadají úžasně, uvidíme jak dlouho vydrží, protože guma podrážky už je po těch letech trochu zpuchřená. Hned za první zatáčkou potkáváme starou babičku, které musí být minimálně 100let ale vykračuje si v naprosté pohodě. V druhé zatáčce potkáváme pramínek a trochu nás překvapuje. Za chvíli zjišťujeme, že zavlažovací kanálky tady mají všude a vedou naprosto neuvěřitelnými místy.

Zavlažovací kanály jsou tady skoro všude

Cesta vede celkem v pohodě „po vrstevnici“, což tady znamená asi tak plus mínus 50 metrů výšky. Zatím bez problémů, odpoledne to bude výrazně horší. Docházíme až k mostu, kde přecházíme řeku a přichází na řadu prudké stoupání, které nám pořádně ubírá sil. Modlíme se, abychom už byli v další vesnici – FureUkaž na mapě. Tam máme najít ubytování, nechat batoh a vyrazit absolutně nalehko k vodopádu na konci údolí.

Cestou se ale rozhodujeme, že je moc brzo a tak přespávat nebudeme, koukneme na vodopád a poběžíme zase dál, měli bychom to akorát do setmění stihnout. Takže ani nedohadujeme uschování batohu – kdo se s nimi má dohadovat, když si vzájemně nerozumíme a navíc tam nechceme zůstávat.

Velká chyba – vodopád je výrazně dál než jsme čekali a batoh se pořádně pronese. Po několikerém přesvědčování Jany ho necháváme pod skalním výběžkem a jdeme jenom s lahví vody až na konec.

Konečné metry jsou nejhorší – sesunutý svah, prudký kopec s vyšlapanými cestičkami, k vlastnímu vodopádu to nejde. Je mohutný, ale po té době už nějak nemáme sílu to vychutnat. Okolní krajina se nám jeví výrazně hezčí a dost připomíná Švýcarsko nebo Rakousko.

Že jsme došli až sem nám všichni záviděli, většina lidí se tak daleko neodváží

Zpátky to jde rychleji, ale stejně nás překvapuje, jak daleko to je. Batoh nalézáme na svém místě, ve vesnici kupujeme za nekřesťanskou cenu (8S/2,5l) vodu a razíme bez odpočinku dál – vesnice nám není vůbec sympatická. Zastavujeme až na mostě za vesnicí, kde dáváme svačinu s obědem, už jsme měli pořádný hlad. A pak nás čekají čtyři hodiny do našeho dnešního cíle.

Vůbec to neubývá, cesta je nekonečná, vypadá že vede pořád do kopce, fouká, je horko, není na co koukat. Máme toho dost. Orientační body naprosto chybí, takže člověk ani není, jak je daleko. Nakonec zahlédneme vyhlídku, od té už to má být relativně kousek a navíc je za zatáčkou.

Za několika, jak postupně zjišťujeme. Když tam docházíme tak jsme na padnutí a navíc nikde žádný kondor, kteří mají být vidět. Naštěstí je vidět cíl a vypadá, jako že je to celou dobu z kopce. Vyrážíme.

A je to z kopce. Podaří se nám sice ještě jednou trošku zabloudit, takže jsme si asi kilometr zašli, ale nakonec už jsme na posledním zlomu směrem dolů, scházíme a víme, že jsme na konci. Hned u mostu si nás odchytává chlapík a vede do svého kempíku, kde je nám úplně všechno jedno, zabíráme navrženou budkuUkaž na mapě, odhazujeme věci a razíme se vykoupat do bazénu, bohužel dneska studeného. Přesně se setmělo, dorazili jsme akorát. Poté uvařit večeři (úžasné polévky Vitana) a spát.

Poslední den výletu – čeká nás vylézt těch 1000m nahoru. Nějaký blázen mi říkal, že 1000m převýšení je hodinka cesty. Blbost! Když si myslíme, že jsme na konci tak jsme tak ve třetině, hotoví. Nechápu, jak bychom to dělali, kdybychom šli podle původního plánu a dorazili sem někdy v poledne. Někde cestou jsme adoptovali psa, držel se nás skoro až nahoru. Vždycky popoběhl dopředu, lehl do stínu a odpočíval, nechal nás přejít a zase nás předběhl. Tři a půl hodiny a jsme opravdu nahoře, neskutečně šťastní že vidíme Cabanaconde před námi a dokonce vypadá, že je o kousek níž než my.

Cabanaconde - hurá!

Chvilku obdivujeme při relaxování chlapíky, kteří upravují zdejší políčko a pak vyrážíme dál. Bohužel ztrácíme cestu a tak bloudíme zavlažovacími kanály (suchými) až se objevujeme ve městě. Najít hostel je otázkou chvilku, hrozně rádi si sedáme a prohlížíme nápojový lístek. Je to jasné – ovocný koktejl. První dva nám připraví s úsměvem, když za dvě minuty chceme další tak trochu nechápou. Třetí si objednáváme asi za pět minut – jsou v šoku. Je nám to jedno, jsou výborné. Zvládáme ještě koupel, odevzdáváme věci na vyprání a razíme dál – na kondory.

Autobusem jsme na vyhlídce Cruz del CondorUkaž na mapě za 20 minut, ale kondoři nikde. Fouká, je chladno a nám dochází, že jsme si sebou nevzali nic k jídlu, tak tu posedáváme o hladu, občas koukneme a kondoři nikde.

Vyhlídka na Cruz del Condor

Vzdáváme to a jdeme čekat na autobus. Za chvíli nějaký jede, máváme, zastavuje a my zjišťujeme, že je to nějaká turistická výprava. Vzít nás nemohou, prý nemají místo a máme si počkat na autobus. No dobrá, není problém. Tak si alespoň vyposlechneme, co jim průvodce vypráví za rozumy. Naštěstí se v mezičase dohodli, že nás vezmou – průvodce trochu prská, ale přání klientů se musí plnit. A tak nasedáme, což znamená, že jsme ušetřili asi 30minut a 2S.

Ve městě kupujeme lístky na autobus, pro jistotu na ten pozdější, ať máme ráno dost času na kondory. A vzhůru do hostelu na pizzu. Prý je velká a najíme se, tomu ale nevěříme, zvláště když nám ukazují velikost, a objednáváme dvě. Poté co jsme se projedli do půlky té první tak věřit začínáme. Ale snědli jsme obě, byly úžasné. Možná to bylo hladem, možná opravdovou kvalitou – jak je dělat je prý učili Siciliáni, kterým dali ubytování i jídlo zadarmo, pokud je naučí, jak je dobře dělat.

Spát, ráno vstáváme brzo. Takže raději všechno zaplatíme už dneska a chystáme se rozloučit, protože už se asi neuvidíme – snídaně dělají od sedmi a my musíme někdy o půl sedmé zmizet. To tady ale není problém, prostě si kuchař přivstane. Fantazie.

A tak ráno dostáváme zase palačinku, omeletu i houstičky, ládujeme to do sebe a sprintujeme na náměstí na autobus spolu s dalšími turisty. Ti nejsou ale tak znalostně vybaveni jako my – ukazují na autobus a staví se k němu. Ten ovšem nejezdí – pojedeme na náklaďáku.

Tohle je dnešní autobus

Tady začíná další ze zdejších zázraků. Na náklaďáček se dají věci místních, pak se kompletně naplní a nakonec začnou turisti nadávat, že se tam nevejdou ale přitom od nich chtěl zdejší policajt penízky za tourist ticket (35S). A tak policajt něco zahaleká, jedna babka zařve „tourist, tourist“ a vystoupí. Podíváme se všichni na sebe (15 bílých) a jednoho holt pustíme dovnitř. Zmizí tam a překvapivě je místo na dalšího. Vejdeme se tam ve finále všichni, včetně té babky, která na začátku vystoupila. Cesta trvá déle než autobusem, ale je o to veselejší. Zvláště když po vás po vystoupení chtějí víc peněz než říkali na začátku i víc než stojí autobus – protože se přeci museli mačkat. Asi nikdo z nás nakonec neplatí plnou částku, ale vyjednávání je tvrdé.

Měli jsme z toho legraci

Kondoři zase nikde. A tak fotíme ještěrky, kolibříky, kaktusy a trochu se nudíme. A najednou je tady – v dálce se objevil kondor, je makačka ho vidět, ale fotíme všichni o stošest – blíž možná nebudou.

První kondor - hurá

Postupně zjišťujeme, že jsme se báli naprosto zbytečně. Navíc když popojdu o vyhlídku dál, tak tam nikdo není, kondoři mi létají asi 5 metrů nad hlavou a já jenom slyším, jak jim sviští vzduch kolem křídel. Tomu se říká zážitek, vychutnat si ho pěkně v tichu a o samotě.

Když nad vámi letí kondor, tak na vše ostatní zapomenete

Po deváté najednou kondory vypínají, mizí i ten poslední a postupně i turisti. V mezičase si ještě s nějakou Němkou užíváme pocitů celebrit, když se zdejší holčiny rozhodnou s námi vyfotit. Postupně se fotíme s celou skupinkou a jsme asi na 20 fotografiích. Němec, který se nám na začátku smál se postupně smát přestává, chtějí se fotit i s ním.

Začínáme litovat, že jsme koupili autobus až v deset, protože jsme klidně mohli jet už tím v devět. Zvláště když ten náš má ještě půl hodinky zpoždění. Ale nakonec se daří a celý den trávíme přesunem a současně jsme rádi, že jsme nedopadli jako jiní turisté, které chtěli vysadit, protože na stejné místo jako oni dostal lístek ještě někdo. Ten ovšem mluvil španělsky a tak měl silnější vyjednávací pozici.

Nakonec dorážíme do Arequipy, odkud jsme původně chtěli jet rovnou do Puna, ale nakonec plán měníme a raději zůstáváme zde, abychom nabrali síly. Dorazit někdy kolem půlnoci do neznámého města se nám úplně nechce. A tak alespoň kupujeme lístky na další den, které Jana bravurně objednává plynulou španělštinou – větou, kterou celých 6 hodin studovala a nic jiného neumí ani nerozumí odpovědi.

Stálo to za to? Tři dny náročné chůze, nic k vidění, za celou dobu jsme potkali asi 4 lidi (pokud nepočítáme lidi v kempech). Verdikt překvapivě zní – ano, bylo to úžasné. Něco naprosto jiného než všechny ostatní treky a nádherné.

Leave a Reply