Blížící se zima, nutnost mít volné ruce i doma a spousta dalších věcí nás přivedla na myšlenku nosit Nikol v šátku. Navíc nám ho půjčila kamarádka, včetně návodu jak ho vázat.
Takže jsme se jednoho krásného dne uvázali a moc dobrý pocit z toho neměli. Šátek byl asi tak 3x delší než bychom potřebovali, Nikol se uvázání na kolíbku opravdu nelíbilo a mě se zase nelíbila její kolena vražená do mého břicha. Výsledek byl jasný – raději si zaplatíme školení jak na to.
A tak jsme vyrazili.
Hned na začátku jsme se dozvěděli, že vědci dělí mláďata na vybíhavá (nidifugní) a nevybíhavá (nidikolní). Ta první kategorie jsou typicky koně, kteří vlastně hned po narození už běhají. Druhá jsou zase třeba ptáci, kteří ještě dost dlouho musí zůstat v hnízdě. A mezitím jim to prý nesedělo (člověk, opice), protože tahle mláďata sice neběhají, ale jinak jsou vlastně kompletně hotová. A tak vymysleli novou kategorii – nošence.
V Česku se nosí v šátku posledních cca 10 let, v Německu řádově déle, takže už mají i výzkumy co to s tím tělem udělá po těch letech. A zatímco u nás se pořád bojíme svislých poloh, aby se náhodou nezkřivila páteř, tak v Německu se naopak bojí poloh vodorovných, protože dítě je omotané kolem těla rodiče, páteř láme do strany, lámou se mu klouby v nožičkách a ani je nemá v té správné poloze. Takže si z toho vemte co chcete, v každém případě svislá poloha nám sedí a Nikol je spokojená.
Nošení v šátku je navíc prý skvělé v tom, že dítě chce cítit přítomnost rodiče a je pak výrazně spokojenější, šťastné, že se může tulit. Rodič má navíc ty volné ruce, přestože po chvíli vyčerpá všechny činnosti, které s prckem na břiše může dělat (takže se pak naučí jak si ho navázat na záda, jako všechny Peruánky a podobné národy).
Většina klokanek, které se také používají, není vhodná, protože mezi nohama má prcek jenom úzký proužek, který mu správně nefixuje nohy. Navíc jim nohy visí dolů a nepodporuje se tak správný vývoj kyčlí. Pro ten je totiž nutné, aby kolena byla výš jak zadek. Navíc pokud je v klokance prcek nošen obličejem od rodiče, tak to sice pro dospělého vypadá skvěle, že prcek vidí kam jde a co se děje, ale pro malého je to prý hrozně psychicky náročné, protože nestíhá všechny ty dojmy zpracovávat.
V zimě je toto nošení skvělé, protože prcek je zakuklený pod bundou a dýchá ohřátý vzduch, takže nehrozí nachlazení jako v kočárku. Samozřejmě ho musíte nosit pod bundou co nejblíž na těle (abyste ho hřáli) a musíte kontrolovat teplotu nohou, které rychle chladou tím jak visí bez hnutí. Navíc ženy prý mají na hrudi speciální plochu, která je schopná vyrovnávat teplotu, takže když má prcek horečku tak si ho stačí položit na sebe a teplotu z něj vytáhnou (což jsem ještě nikdy nikde neslyšel).
Tři hodiny školení utekly jako voda. Jak jsme se původně báli jestli se tam něco rozumného dozvíme, tak nám hlavy pod náporem informací praskaly a vůbec to nebylo na naučení dvou vázání moc času.
A dozvěděli jsme se skvělý návod na vázání ambulantního uzlu – žába podlezla plot a skočila do tůně a pak to udělala ještě jednou. Žába je jeden konec provazu a tůň je místo mezi tělem a druhým koncem. Skvělé na zapamatování a jednoduché na vázání.
Pokud ještě přemýšlíte tak přestaňte a vyražte – vyplatí se to.
V ruce je kolíbka ok, ale v tom šátku máš dítě vlastně obmotaný před břichem (hlava vlevo, nohy vpravo nebo opačně), takže mu tlačíš kolena k sobě a křivíš páteř podle svého břicha (jak moc závisí na tvém břiše :))