Náš první velký výlet
Protože se to tak nějak hezky sešlo, že máme 4 dny volna, tak jsme se rozhodli uskutečnit náš první větší výlet a otestovat, jestli spolu vlastně můžeme vyrazit na okružní cestu po Austrálii (celkem brzo, co). Martin během týdne rezervoval auto a ubytování a ve čtvrtek jsme si ještě půjčili v knihovně průvodce, abychom věděli, kam vyrazit na túry. V pátek (7. 9.) ráno nám zazvonil budík přesně v 7:00. Následovala snídaně, dobalování věcí, chystání svačiny a v 8:10 jsme se vší parádou a třemi baťůžky vyrazili na autobus. Ten nás minul na křižovatce asi 5 minut vzdálené od zastávky, ale odmítli jsme (přesněji Jana, což ale Martinovi vůbec nevadilo) ho dobíhat a dobře jsme udělali, protože jsme ho v klidu nakonec na té zastávce došli. Vystoupili jsme v uličkách někde kousek od Hyde Parku a vyrazili hledat autopůjčovnu Thrifty. Tu jsme šťasně našli a ani nám nevadilo, že jsme z autobusu vystoupili zbytečně brzo.
V půjčovně jsme vyřídili všechno potřebné, zaplatili a taky odmítli nadstandardní pojištění. Přeci jenom zaplatit ještě skoro jednou tolik za pojistku se nám moc nechtělo, raději se budeme celou cestu modlit, abychom nebourali, protože jinak by nás to stálo necelých 5 tis. AUD, což je rozpočet na naší okružní cestu. Když bylo vyřízeno všechno papírování, tak jsme se vydali do ulice za domem půjčovny, kde jsme našli dvůr patřící půjčovně a vyzvedli si naše auto. Najít si příslušný dvůr není zas tak jednoduché, protože svoje dvory tady má hned několik autopůjčoven najednou. Při rezervaci jsme si vybrali nejlevnější autíčko co měli, a tak na nás čekal Huyndai Getz v kanárkově žlutém provedení. Proběhla kontrola, zda auto není poškozené, a mohli jsme vyrazit. Velký batoh se tak akorát vešel do kufru a malé batohy skončily na zadním sedadle. Jana se hrnula k pravé přední straně a chvilku jí trvalo, poté, co se jí Martin zeptal jestli tedy bude řídit ona, než jí došlo, že je na špatné straně auta, když řídit nechce. Tak jsme tedy zasedli každý na to své místo, zapli navigaci a vyrazili.
Vyrazili zní krásně pro ty, co si to ještě plně neuvědomili – oni tady opravdu jezdí na špatné straně silnice. Takže si to zkuste – dejte si židli ke stolu, ideálně tak, abyste po pravé straně měli zeď. Připraveni? Koukněte na obrázek a rychle podřaďte z pětky na trojku a dejte blinkr doleva.
Všichni, kteří se praštili do stěny nebo vyrazili k řadící páce pravačkou – tam jsou dveře a za nimi silnice, řadí se levačkou. Řazení je naštěstí stejné jako u nás, ale ta levačka prostě není tak šikovná, takže řazení není úplně hladké. Kdo šáhnul levačkou, aby dal blinkr, tak si právě spustil stěrače (stejně jako já hned při výjezdu z autopůjčovny). Blinkry se totiž ovládají pravačkou. A ti co šlápli na spojku pravačkou tak právě přidali plyn – pedály jsou naštěstí stejně.
Z řízení na špatné straně silnice má člověk na začátku pocit, že moc nevidí, protože ve výhledu vpravo má hned sloupek, na který není moc zvyklý. Ale dá se to, ani to není taková hrůza, kruhové objezdy jsou naštěstí hodně kruhové, takže to člověka navede a problém má akorát na prázdné silnici bez čar, kde si jede prostředkem a najednou proti němu auto.
Šťastně jsme projeli centrem města a frčíme si to po dálnici, když najednou vidíme cedule, které upozorňují na přejezd cyklistů. Tak jsme trochu zmateni, proč by upozorňovali na most vedoucí nad dálnicí, a proč v souvislosti s cyklisty. Vrtá nám to hlavou až Martina napadne, že možná tady můžou cyklisti jezdit po dálnici. Připadá nám to divné, ale je to tak. Potkáváme další cedule týkající se cyklistů a dokonce i cyklisty samotné.
Děláme první zastávku na odpočívadle v Glenbrooku. Tak tady někde tedy začínají Blue Mountains. Bereme si nějaké propagační materiály a studujeme na mapě, kam se vydáme dál. Podle průvodce, kterého jsme si vypůjčili i podle mapy v Glenbrooku je nejlepší objet Blue Mountains v kruhu. Protože jsme už přejeli začátek kruhu, tak koukáme kudyma se vydat, abychom se nemuseli vracet. Vybíráme si Hawkesburry Road, která zaříná ve Springwoodu. Cesta je prima, neb to není cesta hlavní a dokonce se na ní i zasmějeme, když vedle cesty je najednou cedule „Pozor, cesta může být zatopena, sledujte ukazatele“ a za zatáčkou mostek přes řeku, který má vedle sebe ukazatale, kolik je na něm vody. Naštěstí je suchý.
Za Richmondem najíždíme na zmiňované kolečko – Bells Line of Road. První zajímavostí by měla být starobylá vesnička Kurrajong – sjíždíme kvůli ní z okruhu. Trochu zklamání, nic starobylého tady nenacházíme. Další zastávka je v Mount Tomah Botanic Garden
, což je součást Royal Botanic Gardens v Sydney. Pěstují se tu prý rostliny, kterým nevyhovuje podnebí Sydney.
Do areálu se vjíždí autem a platí se vstupné, které vybírá chlapík u branky před parkovištěm. Je to super OZ chlápek, vypadající jak bushman, který se s námi dává do řeči a poté co si Jana všimne, že mají slevy pro studenty mu ukazujeme naše ISIC karty a dostáváme slevu. Máme super pocit, že jsme konečně narazili na ty super přátelské, milé Australany, které jsme zatím v Sydney moc nepotkali. Vyrážíme po zahradě. Počasí nám ale moc nepřeje, protože střídavě prší a neprší. V aule návštěvnického centra je výstava fotek z Austrálie, kterou si nenecháváme ujít.
Svačina v autě a vyrážíme dál. Průvodce navrhuje návštěvu města Mt Wilson, což je asi 30km mimo okruh a měli bychom tam prý vidět řadu zahrad. Protože už jsme dneska jednu zahradu viděli, a protože už je taky docela spousta hodin, tak pokračujeme po okruhu dál a děláme odbočku až v Blackheath, kde odbočujeme z cesty abychom se podívali na doporučované „lookouty“ a konečně spatřili kus Blue Mountains. Cesta k vyhlídkám je docela dobrodružná a pro naše malé autíčko, tak trochu terénní.
Martin to ale zkušeně profrčí a my se ocitáme u Perrys Lookdown pointu a vydáváme se kousek pěšky juknout se do daleka. Hory jsou fakt krásné a neuvěřitelně obrovské. Zjišťujeme, že tu měli požár, a tak jsou cesty v údolí zavřené, protože je pořád ještě nedali dohromady. Holt když něco hoří skoro měsíc, tak je pak škody asi hodně. Z výšky to ale moc vidět nebylo.
Čekají nás ještě další lookouty, ale nějak se nám zatahuje obloha. Stejně ale odbočujeme k Anvil Rock Lookoutu. Stihneme se však jít podívat akorát na water erroded cave. Na lookout už nejdeme, protože leje jak za konve a navíc je viditelnost tak na 10 metrů, takže bychom toho asi moc neviděli.
V průtrži mračen vyrážíme na Katoombu. Podaří se nám přejet náš hostel, ale nakonec ho pomocí navigace najdeme. Vypadá docela hezky. Ubytujeme se a jdeme se hned vyhřívat ke krbu ve společenské místnosti.
Jana si našla nějakou knížku o Austrálii a celý večer se od ní nemůže odtrhnout a pořád Martinovi něco předčítá a vysvětluje. K večeří máme špagety a jsou moc dobré. Martin si pokecal s Rossem (místním správcem, mimochodem velice příjemný chlapík, který tady toho dost prochodil a umí poradit), kam bychom měli vyrazit. Spát jdeme až po desáté, v pokoji je docela zima, ale je tam malé topení a navíc všechno je čisté a příjemné. K ránu je tam už docela teplo. Na pokoji je nás 8 a není tam žádný bordel (tím myslíme, že všichni jsou slušní a ohleduplní).