Namibie 2/2

Ráno na procházku do města – poslední příležitost. A tak zkoušíme zastavit ještě na trhu (zajímavé je, že trhovci a všichni kšeftaři si vždycky vybírají Pavla a navazují s ním konverzaci) a na dortík a kávičku v kavárně pod majákem. Tam je to opravdu dobré, jídlo i pití skvělé a tak tam chvilku trávíme a pomláskáváme si. Pak se Jana zvedá a říká „tak už půjdeme?“ a my se ptáme „máš na mysli rychle a bez placení nebo pomalu a s placením?“ a Janě dochází, že vlastně na placení úplně zapomněla.

Kavárnička pod majákem

Pak už je zase na čase vyrazit mimo civilizaci na pár dní. Několik lidí jsme vyhodili, pár nových nabrali, truck se trošku zaplnil, ale stejně se tam zase vejdeme, což se skoro zdá jako zázrak. Nicméně přibírat prý ještě budeme, tak uvidíme, jak moc nafouknout ho dokážeme.

Odjezd na větrnou pláž, kde dáváme oběd a vzniká asi jedna z nejlepších fotek zájezdu, kde jsme skoro všichni. Zároveň si začínáme zvykat na frontu u jídla, jak nás je najednou víc, a taky na šanci, že se jídlo dojí dřív, než se pořádně najíte. Němci se s tím nemažou a berou si snad i na další dva dny, což doteď nebylo moc zvykem. Ale ono si to postupně sedne (a pak se to zase po….).

Ale pak už opravdu vpřed v našem čerstvě vyčištěném trucku, pryč z tohoto zamračeného a ufoukaného města, do pustiny, do místa bez horké sprchy a s latrínami (Němci jsou z toho trochu hotoví). Míříme na SpitzkoppeUkaž na mapě, nejvyšší horu Namíbie. Je pěkně prudká, takže se na ní nedá vyjít, ale musí se opravdu lozit a to ještě jenom v zimě, protože v létě se rozpálí a mohla by vám prý upálit ruce.

Spitzkoppe

Cestou nás čeká ještě nákup kamenů u stánků u silnice. Těch tam stojí hodně, prodejců je výrazně méně a nenápadně pobíhají mezi stánky, aby tam vždy někdo byl a mohl nám kámen nabízet. Když pak tudy jedeme druhý den ráno, tak jsou stánky opuštěné, nicméně zboží pořád vystavené, přeci to na noc nebudou uklízet.

Prodejci kamenů u cesty

Dojíždíme do kempu, který je asi tak velký, že až nemá hranice, stavíme stany, jdeme na procházku s místním bushmanem (jedna z nejhorších procházek, co jsme zatím měli), obdivujeme zdejší kamenný most (taková trochu Pravčická brána, ale výrazně menší) a opět si užíváme západ Slunce.

Západ Slunce - krása jako vždy

Grilovaná večeře a pak hurá na zdejší tradiční tanečky. Nejdřív trochu přeplňujeme auto až má gumy úplně na plocho, takže nás kus vyskakuje a jedeme ve dvou várkách. Slibovali, že přijedou s oslíky, ale bohužel, nic nebylo. S menšími zraněními (bereme cestou nějaký ostrý keř a tak nám to trochu cuchá ruce) dojíždíme na místo a … no popravdě jsme čekali něco jiného. Jak později zjišťujeme, tak tance jsou možná opravdu tradiční, ale když vám to předvádí trochu znuděná omladina v džínách, tak to není až tak skvělé. Na závěr si navíc můžeme vybrat, který tanec nám mají zatancovat ještě jednou, a máme divný pocit, že ho tancují jinak. Ale co.

Prý tradiční tance

Druhý den zase celodenní přesun. Odpoledne dojíždíme do kempu, dáváme sprchu (někdo studenou – tedy vyhřátou Sluncem, někdo horkou z kamen), fotíme velké barevné ještěrky, relaxujeme a čekáme na pozdější odpoledne, kdy vyrazíme na jednu z největších atrakcí celé cesty – do vesnice Himba lidíUkaž na mapě (tedy spíš žen).

Ještěrky se nám líbily

Těšili jsme se oprávněně, je to skvělé. Náš průvodce nás nejdřív seznamuje se zdejšími zvyky – jak máme pozdravit, že můžeme fotit, ale chtějí vidět fotky a to je asi tak všechno. Pak už dorážíme opravdu do vesnice, která současně tak trochu funguje jako dětský domov. A děti se opravdu chtějí tulit, houpat a všelijak blbnout. Ženy si drží odstup, ale fotit můžeme jak chceme. Pravdou je, že když kolem sebe vidíme jak všichni fotí, tak se nám už ani moc fotit nechce, trochu to začíná připomínat ZOO.

Pavel a Lisa si hrají s prckem

Ale postupně si to sedá, pěkné fotky se dají udělat. Jedna skupina žen si něco šeptá a průvodce překládá – Pavla a ještě jednoho chlapíka si tady ženy chtějí nechat. Ani jeden se ale nemá k tomu zůstat, nicméně Pavlovi to asi časem dochází a píše si na Facebook „slept about 3 hours together in last two nights and during them recognized that he’s really an idiot. I hope I’ll growth up some day.“. I když nevím, zda to s tím souvisí.

Himba žena

Pak nás ještě pouští do chatrče náčelníka, kde nám vysvětlují další zvyky, holky se patlají těma jejich barvítkama a voňavkama, my zkoušíme místní polštáře (vyřezávané ze dřeva) a dozvídáme se, že polštáře používají jenom chlapi, ženské spí s hlavou opřenou o chlapa nebo svojí ruku. Ženské se taky nemyjí, vodu používají jenom na vaření. A místo mytí se vykuřují bylinkami, začínají vždy dvě hodiny před úsvitem. Tak to je bomba.

Očista v podání himba žen

Když vylézáme z chatrče tak zjišťujeme, že dorazila druhá výprava a to už je opravdu lidská ZOO. Jejich průvodce si tam vzal jednu Himba ženu, točí jí tam, ukazuje co a jak. Ostatní mezitím rozbalily trh a tak holky nakupují náramky a další hlouposti.

Nákupy

Je na čase vyrazit zpět do tábora, kde na nás dnes čeká první zákusek v podobě Malarone – tabletek proti Malárii.

Další den razíme do prvního parku – do EtoshyUkaž na mapě. Cestou ještě stavíme ve městě na velký nákup, my končíme na zákusku a všichni ostatní na internetu. Přeci jenom, jsou to už asi dva dny, co nedali domů vědět 🙂

Dojezd do parku a tady mohu přestat psát, protože to všichni znáte. Slon, žirafa, lev, lvice, zebra, kudu, springbok, antilopa, pštros – přeci jste všichni v ZOO byli, ne? ZOO má navíc tu výhodu, že jste k zvířatům blíž a že je máte blíž k sobě. Tady jezdíte desítky kilometrů a snažíte se nějaké zahlédnout.

Dobré je si vážit i těch malých

No dobrá, je to zážitek je zahlédnout ve volné přírodě, mít šanci je skoro vidět při lovu (škoda, že toho ta lvice nakonec nechala) a také nemít jistotu, že něco uvidíte.

I když pravdou je, že po prvním napajedlu jsem byl zničen – zvířat všude spousty, až jsem z toho byl otráven. Po příjezdu do kempu máme první konflikty s novou skupinkou Němců – chudáci špatně rozumněli plánu dne a jsou překvapení, že je to trochu jinak, než si představovali. Nicméně, že by se zeptali, když nerozumí, to je ani nenapadlo.

Odpoledne nás čeká další game drive (vyjížďka za zvířaty, zvěř se totiž řekne game) a mě už se ani nechce. Ale nakonec se mi podaří ukecat Ephraima, že budu sedět vepředu v kabině (kam normálně nesmíme) a to je něco jiného, to se ukecat nechám. A díky tomu vidím lvy porcující žirafu a pár dalších zvířat, akorát ty fotky z toho moc pěkné nelezou – holt je to prostě daleko.

Lev, lvice a žirafa

Tady také postupně zjišťujeme další pravidlo cesty – všechno uvidíš několikrát. Když poprvé vidíme slona, tak hned křičíme na Ephraima, aby zastavil. A ten poslušně zastaví asi půl kilometru od něj, zeptá se nás, zda něco vidíme a jede o kus blíž. Fotíme jak zběsilí (se asi není co divit). No a pak vidíme postupně spoustu slonů a jejich lesk začíná slábnout, cestou zpátky jsou sloni hned u cesty a už to s námi ani nehne.

Náš první slon

Po návratu míříme k napajedlu za kempem – to je boží místo na večer, zvířata se tam opravdu stahují a v noci to dostává krásné barvy. Sloni a nosorožci, prostě krása a já mám jasno – žádný další game drive, ale pěkně si na ně počkám u napajedel.

Nosorožci v noci

Druhý den už už vidíme lvice jak chytají zebru, ale v poslední chvíli se na to vykašlou. Ležící v trávě jsou taky krásné.

Lvice odpočívá v trávě

V Halali (ve znaku mají pošťáckou trumpetu) je napajedlo kus za kempem, ale pohled je skvělý – asi tři skupiny slonů (v každé je asi 10 slonů) se postupně střídají a každá skupinka vždy počká, až ta předchozí odejde. To jsou ty okamžiky, kdy člověk jenom kouká a ani nemá potřebu fotit, to se prostě musí zažít.

Odpoledne s Pavlem game drive vzdáváme a raději se válíme u bazénu. Holky jedou, prý zastavily dokonce na Etosha Pan, což je ohromné vyschlé jezero, které je celé pokryté solí. Nám už se těch zvířat zdálo moc, člověk je úplně přesycen a už to ani nevnímá.

Nějaké antilopy :-)

V noci vidíme u napajedla dokonce hyeny, které prý na světlo vůbec nechodí. No nevím, my jsme jich viděli postupně asi 10.

Ráno vstáváme opět brzy, čeká nás průjezd celým parkem zpět, ale cestou nic zajímavého nevidíme. Až skoro u samotného výjezdu si to proti nám žene ten, kterého jsme ještě neviděli – levhart. Zastavujeme, on mizí do křoví a už to vypadá, že ho neuvidíme. Celý autobus natěšený a snaží se ho vykoukat. Po chvíli se daří, na malý okamžik se objevuje mezi dvěma keři a jak postupně zjišťuji, tak jsem asi jediný, komu se ho podařilo vyfotit. Z druhé řady a ještě krátkým sklem, takže fotka není skvělá, ale lepší holt nemáme 🙁

Levhart - toho jsme viděli jediného

S takovou krásnou vzpomínkou opouštíme park a jedeme zase zpátky, směrem na jih. V nejbližším městě máme pauzu na opravu lednice, Pavlovi kupujeme Strepsils na jeho bolavý krk a nám zmrzlinu. Pak už dál, dál, dál, až asi 60km od Windhoeku zastavujeme na oběd a nákupy na tradičním trhu. Janě se tam moc nechce, ale nakonec se nechá přesvědčit. Pak z nich má hrůzu, jak nás zvou do jednotlivých stánků, ale je to naprosto v pohodě, úžasně klidný zážitek proti zkušenostem v jiných zemích. Snad všichni Němci se vrací s žirafami, takže autobus se pěkně zaplňuje.

Dojíždíme do WindhoekuUkaž na mapě do našeho hostelu, ubytováváme se, dáváme sprchu a jenom nevěřícně zíráme, jak každý Němec sám o sobě je schopen naplnit celou pračku špinavým prádlem. Tolik ho nemáme snad ani dohromady.

Večer razíme opět do hospody, která nebyla špatná, ale vzpomínku na Napolitanu prostě nemůže překonat. Někteří pak ještě pokračují do baru, ale my se rádi necháváme odvést do hostelu a usínáme.

Poslední den v Namíbii. Ráno máme ke snídani každý dvě palačinky, které připomínají spíš pečící papír – sežvýkat se to dá, ale že by nás to naplnilo to ani náhodou. Pak jedeme do města, vyměnit peníze, nakoupit zásoby a zkusit doopravit lednici. A tak kromě dvou balení vod kupujeme ještě výborné plněné bagety na cestu, ale většinu jich jíme už na místě. Jsou prostě skvělé.

Ráno jsme taky naložili nové lidi – přibyli nám tři Italové, živí (jak jen to oni umí) a zjevně pohodoví. Jsme rádi, náš poměr Němci : zbytek světa se v tu chvíli mění v náš prospěch a už je to skoro 50 : 50.

Na odpočívadle dáváme oběd a pak už jenom hranice. Ephraim zase straší několika hodinami čekání, ale přijíždíme, vytahujeme pasy a za chvíli jsme na druhé straně. Jediné zpoždění způsobuje Francis, který si kupoval nový fotoaparát a nyní chce vrátit daně.

Vstup do BotswanyUkaž na mapě je opět v pohodě, akorát Pavla úředník trochu sepsuje, protože se ho (úředník Pavla) ptal zda potřebujeme víza, ten neodpověděl, on to chudák dlouze hledal a pak zjistil, že ho Pavel samozřejmě v pase má.

Dojíždíme do kempu k bushmanům, část lidí upgraduje do jejich tradičních chatiček a večer nás čekají další tradiční tance. Tentokráte z nich máme opravdu pocit tradice, ale současně se musíme smát jak všichni fotí celou dobu a s blesky, takže veškerou atmosféru pěkně zničí.

A teď už opravdové tradiční tance

Tance tady byly nejen lepší, ale ještě za ně chtěli méně než minule. Večer pak hra na kytaru, kterou zakoupili kluci a krásně usínáme pod hvězdnou oblohou. Botswano, tady nás máš.

Leave a Reply