Jihoafrická republika

Vzhůru na sever, to bylo heslo prvních dní naší expedice s Nomády. Odjezd byl brzy ráno a tak jsme byli celkem rádi, že jsme si přesné místo našli již den předem. Rozlučka s klukama, prodírání se ranní zácpou do centra, vyházení batohů u Nomádů a rychlý odjezd do Avisu, abychom vrátili auto. Celé se nám to povedlo zrealizovat trochu rychleji, než jsme čekali, takže u Avisu měli ještě zavřeno. Stačilo ale chvíli počkat a auto jsme v klidu vrátili a pěšky dorazili zpět k místo odjezdu. Pro jízdu autem je ještě důležité uvést, že kreditky tady na pumpách moc neakceptují, debetní karty ale ano (bůh ví jak to poznají).

U Nomádů se s tím moc netrápili, jakmile jsme se všichni sešli tak nás odveleli k našim truckům a nechali nastoupit. To bylo skvělé, nastupovali jsme jako poslední a v trucku už vůbec žádné místo na zavazadla. Průvodce jenom mrknul dovnitř, prohlásil, že to budeme muset přeskládat, ale teď ať naskáčem dovnitř a můžeme jet. A tak jsme naskákali, sotva se vešli na sedadla a vyrazili.

Projedeme městem, zastavíme u vyhlídky na Stolovou horu a dáváme první přestávku, na její focení. Tím jak bylo málo místa na nohy (ano, vpravo, kde jsme seděli, bylo opravdu MÁLO místa, rovně jsem si nohy nedal celou dobu) jsem se na cestu opřel koleny o sedadlo před sebou a nyní jsem měl nohy pěkně dřevěné, takže jsem skákal ven jako invalida.

Rychlá nafocení a přesun k nákupnímu centru, kde nakupujeme zásoby na první týden (tedy naši průvodci nakupují, my se koukáme co mají a mohlo by se nám líbit). Současně pomalu máme čas se kouknout, co s sebou máme za průvodce. Jako řidič a hlavní průvodce jede Ephraim (čti ifrahim), černoch jak poleno odněkud ze Zimbabwe. Za kuchařku máme Yo-Yo, sympatickou holčinu, kterou všichni tipují na Němku, nicméně ona je to Jihoafričanka s maminkou z Itálie a otcem z Namíbie (nebo opačně, v zásadě je to jedno). Jana využívá přestávku k výměně baterky v hodinkách, nicméně ty se nevzpamatují ani po zásahu hodináře.

A pak už vyjíždíme z města a ženeme to na sever, do oblasti Cedarberg, kde pěstují pomeranče. Moc se tomu nechce věřit, kosa je tady šílená a postupně se to zhoršuje. Na blízkých horách vidíme sníh, začíná poprchávat a tak se není co divit, že když nám nabídnou upgrade do hostelu (za směšné peníze), tak nikdo neváhá. Ve stanech nakonec zůstáváme sami, odvahu už našel jenom Francouz Francis.

Odpoledne nás ještě čeká procházka po okolí s jedním místňákem, který přišel ve fantastické čepičce (což jsem nestihl vyfotit), celou dobu skákal jak kamzík svahem plným křovin, kde bychom měli problém jít, z baťůžku vysypal nejdřív škorpiony, pak želvičku, pak ztvrdlé hovno (pardon výkal), které se dá použít na všechno možné, třeba ve formě čaje jako prostředek pro vyvolání potratu.

Po návratu se přesouváme dovnitř hostelu, relaxujeme u krbu s časopisy a užíváme alespoň trošku tepla, než vylezeme v noci do ledového stanu.

A v noci byla kosa. Jako fest, zima nám byla snad všem, ráno bylo ještě hůř, když člověk vylezl ze spacáku. Nicméně všem okolo jsme tvrdili, že bylo krásně teplíčko a že stany jsou opravdu prostorné (což jsou, ve stanu, kde normálně spí 2 jsme spali ve 4).

Vyrážíme na cestu, venku přes opar (mlhu) není skoro vidět a nám pomalu dochází, že fakt, že truck nemá klimatizaci neznamená pouze to, že nechladí, ale i to, že netopí. A tak je v něm kosa skoro až do poledne.

Dojíždíme k první pumpě a všímáme si pořádně další zajímavé věci, která tady platí úplně všude. Řidič si tady prostě sám netankuje, přijede k pumpě, řekne kolik a čeho chce, počká (v sedě na svém místě) až se natankuje, předá hotovost či kartu a počká, až se chlapík vrátí s účtem a věcmi zpět. Nastartuje a odjede.

Dneska také zjišťujeme další pravidla celé cesty – pokud chceme, aby se bágly vešly na svá místa, musíme je tam ideálně sami naskládat, protože Němci je tam prostě nahážou a vejde se jich tam stěží polovina. Druhé pravidlo zní – přesuny jsou dlouhé, běžné jedeme od nevidím do nevidím (tedy přesněji od už vidíme do ještě vidíme).

Cestou zastavujeme na záchod, jehož vstup připomíná spíš hranice – je schován za ohromnou mříží. Zajímavé ještě je, že u mříže je kasička, která by ji měla ovládat, ale ve skutečnosti ji spíše ovládá zdejší uklízečka – samozřejmě až poté, co hodíte peníze do kasičky.

Dáváme oběd někde na odpočivadle, zastavujeme na nákup ve Springboku (zmrzlina je dobrá, ale obecně tady mají mrazící boxy vykradené a zmrzliny rozteklé) a končíme den ve Fiddlers Creek, hned vedle Orange river. Tábořiště jsou a budou celou dobu luxusní, každý má své vyhrazené (a velké) místo, ohniště, stříška, jednoduché ale přesto hezké sociální zařízení.

Orange river je snad jednou z nejdelších řek v Africe, tvoří přirozenou hranici mezi Jihoafrickou Republikou a Namibií a je, alespoň v těchto místech, mělká. Takže je legrační, když o dva kilometry dál vidíme přísně střežené hranice a tady se to dá prostě přejít.

Jednou ze zdejších atrakcí je pádlování na řece. Mají nafukovací kánoe, kajakářská pádla (pouze pravá :(), vyvezou vás kus proti proudu, vysvětlí základy a už jedete. Cestou vás čekají dvě peřeje (rozuměj voda teče přes obrubník, větší vlnka to není), celou dobu se můžete kochat okolní opuštěnou krajinou, případně vodními ptáky či čímkoliv jiným co uvidíte a po hodince či dvou dojedete do kempu a je to. Vůbec to není špatný zážitek, ale adrenalin povětšinou nečekejte. Pokud tedy nejste jako naši dva Němci, kteří celou dobu kličkovali ze strany na stranu a dojeli úplně hotoví a napádlovali toho asi tak 4x tolik co my.

Z kempu razíme směr hranice, prý nás možná čeká několik hodin čekání, ale nakonec máme kliku a jsme za hodinku hotoví. Za hodinku proto, že každý vystoupí, předvede pas, my ještě navíc víza (už snad ani Slováci je nemají) a než se pasy zkontrolují a orazí u 20 lidí, tak to prostě chvilku trvá.

A po tom všem už jsme v Namibii, která na nás zprvu dělá dojem pěkně nudné a vyprahlé země, ale postupně se to mění a výrazně lepší. Ale o tom zase až příště (to je skoro jako pohádka :-))