Neděle 14. 10. začíná teplou sprchou (no když už jsme v kempu, tak si to musíme užít), a poté se rozhodujeme využít místní vybavené kuchyňky a zatímco Jana zase snídá müsli s jogurtem, tak Martin si opéká tousty. Oba si kromě standardního čaje vaříme taky horkou čokoládu, takže se hned po ránu hezky rozmazlujeme.
Ranní přípravy se nám tedy poněkud protáhly, takže za poznáváním Ballaratu vyrážíme až někdy kolem půl desáté. První zastávku děláme dá se říci téměř hned za rohem v návštěvnickém centru Eureka Stockade (odtud pramení název kempu). Sbíráme zase nějaké brožurky a informace a taky si platíme 15 minut internetu, abychom si převedli peníze a zaktivovali telefon na dalších 60 dní. Oboje se nám kupodivu daří během oné čtvrthodiny. Pak už jen udělat foto budovy a přečíst informační tabule, co to vlastně byla ta Eureka Stockade.
Eureka Stockade byla vzpoura, která vypukla v osadě Eureka v roce 1854 kvůli nespokojenosti zlatokopů s vysokými licenčními poplatky a ještě dalšími věcmi spojenými s těžbou zlata. Modrá vlajka Jižního kříže, kterou najdete v Ballaratu a asi i v dalších bývalých zlatokopeckých osadách, je vlajkou, která byla vztyčena na palisádách zbudovaných rozhněvanými horníky. Celá vzpoura nakonec dopadla ve prospěch zlatokopů, kdy systém licencí byl zrušen.
Od návštěvnického centra jedeme přímo do Sovereign Hill, což je fungující hornické městečko z roku 1850, které vypráví příběh z období těžby zlata v tého oblasti. Celé městečko je ohraničeno a je to vlastně po našem takový skanzen.
Zlato bylo v oblasti Ballaratu nalezeno v roce 1851 a zpráva o nálezu se rozšířila neuvěřitelně rychle nejen po Austrálii, ale taky do celého světa. Během několika měsíců byly okolní kopce pokryty stanovými tábory a proudily sem davy lidí z celého světa. Během čtyř let tu populace vzrostala z hrstky lidí na 45 tisíc obyvatel. Ballarat byl prý největším světovým nalezištěm naplaveninového zlata. Zlatá horečka opadla někdy v sedmdesátých letech, trvala tedy dvě desetiletí, ale i to stačilo na to, aby se z Ballaratu stalo město s přepychovými budovami, a dnes bylo největším vnitrozemským městem ve Victorii.
Za vstup do Sovereign Hill se platí né zrovna malé vstupné 35AUD za dospělého a 27AUD za studenta. Zaplatili jsme a vybaveni plánkem městečka jsme vykročili směr minulost. Hned na začátku ulice jsme nakoukli do kovárny, potom do pekárny a takhle jsme postupovali dál přes poštu, hotel, bar, divadlo, prodejnu smíšeného zboží, školu a další budovy. Autentičnosti místa dodává to, že téměř všechna místa jsou normálně v provozu a lidi mají dobové kostýmy. V pekárně si tedy můžete koupit pečivo, na poště pohled a dokonce ho odtud i odeslat (což se Janě nechtělo), v domku poštmistra sedí u krbu stoletá babička a něco plete, za barem je barmanka a když zaplatíte, tak dostanete i napít. Co se peněz týče, tak se tu platí za vše, tedy rozhodně to není tak, že by se jen zaplatilo vstupné a všechno už bylo v ceně. To že se platí za věci v obchodech je celkem pochopitelné, ony ty obchody totiž normálně provozují podnikatelé a ti těžko budou něco dávat zadarmo. To že se ale například platí za prohlídku dolu, to už bylo takové zvláštní. Kdo ale platit nechce, tak si důl může prohlídnou sám bez průvodce.
V brožurce s mapičkou města je také přehled akcí, které se tady pořádájí, takže zjstíte, že se každou sudou hodinu můžete na půl hodiny vrátit do školních lavic, nebo, že každou hodinu je předváděčka odlívání zlata, že dvakrát denně je nějaké divadelní představení na ulici a ještě spousty dalších atrakcí. My jsme se náhodně nachomítli k prezentaci výroby kol ke kočárům a povozům a mohli kouknout, jak se takové kolo kdysi vyrábělo a vlastně se tak vyrábí dodnes, protože starých kočárů jezdí pořád dost a je potřeba aby měli na čem jezdit.
Kromě toho se městečkem semtam prožene koňský potah, před poštou hrají muzikanti a můžete si vyzkoušet rýžování zlata. Martin se rozhodl zkusit štěstí, no co kdyby našel nějaký ten valoun zlata. Tentokráte se nezadařilo, tak snad příště.
Ještě jsme nakoukli do muzea o zlaté horečce, kde mimo jiné měli i zlatou pyramidu (v poloviční velikosti), která symbolizovala objem zlata vytěžený v Austrálii za období několika desítek let, a usoudili, že je načase dát městečku sbohem.
Po všech těch aktivitách nám nějak vyhládlo, takže jsme si udělali v našem vaníkovi toaty a vyrazili do centra města. Ráno jsme si v návštěvnickém centru řekli o informace o internetu ve městě, že bychom konečně zveřejnili na net kus našeho deníku, takže teď jsme se vydali zjišťovat jak to tedy je. První zastávku jsme udělali v knihovně, kde byli naprosti úžasní, měli tady wireless, ke kterému jsme nafasovali uživatelské jméno a heslo a bylo. Jediný problém byl ten, že zavírali za dvacet minut a přístup na internet dost omezený, takže jsme nemohli zveřejnit z deníku ani kousíček.
Další internet byl hned přes ulici, ale tam se nedal použít vlastní počítač. Další internet měl být na nádraží, ale tam jsme ho nenašli, takže jsme to vzdali a rozhodli se vyrazit dál. Jak jsme tak křižovali město, tak jsme si alespoň ještě prohlédli nějaké histrorické budovy – vypadaly fakt hezky.
Nějak se nám ten pobyt tady protáhl, tak uvidíme, kam dnes dojedeme. Z Ballaratu míříme na Geelong, kterým jen projíždíme, informace i muzeum vlny už jsou stejně zavřené. Kousek za Geelongen u města Torquay najíždíme na Highway 1 zvanou Great Ocean Road, což je prý jedna z nejúžasnějších vyhlídkových silnic na světě. Tak uvidíme, co je na tom pravdy. Zastávku děláme až u 34 metrového majáku Split Point Lighthouse v městečku Aiereys Inlet. Majáku se také říká The White Lady a je to prý ve světě nejznámější australský maják.
Poslední dnešní zastávka je asi 5km směrem do vnitrozemí za městem Lorne, v Allenvale Mill Site kempu
, tedy spíš na parkovišti 100m od kempu – dál se totiž autem nedostaneme a tím, že chceme spát v autě a ne ve stanu, tak ani dál nepotřebujeme. Janu bolí břicho a hlava a možná ještě něco, takže vaříme mátový čaj a k večeři je jen houska. Alespoň nás nebude v noci nic tlačit v břiše.
Najeto kilometrů dnes: 170
Najeto kilometrů od počátku cesty: 2 200