A je to tu – neděle 4. 11. a nás čekají tři dny potápění. Ráno tedy vstáváme víc než brzy a nedělá nám to moc dobře, štěstí, že jsme věci zabalili už včera. Zkoušíme do sebe nasoukat jogurt, abychom ho dojedli, a zbytek jídla přesouváme do společné lednice a doufáme, že tam ty tři dny přežije. Na lednici je totiž velká cedule, že jídlo se tam nesmí dávat v igelitových taškách a opatřené musí být stanovenou visačkou. Asi už je jasné, že ani jedno z toho nedodržujeme. Přeparkováváme auto a jdeme na recepci, kde nás už čeká minibus, který nás odveze na loď. Řídí ho veselý klučina a jak postupně zjišťujeme, tak je ze Švýcařska. Tudíž veškeré odhady kdy dorazíme na nějaké místo jsou více než přesné.
Projíždíme ospalým městem a v různých místech nabíráme další potápníky. Většinu z nich vidíme pojídat nějaké tabletky, takže Jana se začíná strachovat, že jsou to všichni profíci, kteří vědí, že je potřeba pilulky proti mořské nemoci brát včas. My ovšem žádné nemáme. Budeme to muset zvládnout bez nich.
Dojíždíme do prodejny ProDive, bedny s věcmi nakládáme na další auto, a poté se zase minibusem přemísťujeme na loď, která bude našim domovem. Tam nás už čeká snídaně, což je super, ani jsme to nějak nečekali. Zatímco my se spokojeně cpeme, tak na loď se „nalodily“ naše věci, odpoutala se od břehu a vyráží směr Great Barier Reef, což je asi tříhodinová cesta. Naštěstí moře je naprosto klidné, takže se moc nehoupeme, nicméně stejně nám to bohatě stačí a žaludky jsou trochu na vodě. Tedy jak čí, ten kdo si vzal starý dobrý Kinedryl je v pohodě. Během cesty dostáváme spoustu informací, hlavně těch bezpečnostních, a všechny ve velice humorné formě. Tak například když se začne loď potápět, tak si máme vzít vestu a sejít se na horní palubě, která je přibližně 5 metrů nad vodou. Tam nás spočítají a postupně začneme skákat do vody. Když se nám to bude zdát moc vysoko, tak se nemáme bát, ale stoupnout si znovu na konec fronty a počkat, až na nás přijde řada. Když to pořád bude vysoko, tak to celé zopakujeme. No a protože je nám jasné, že loď se potápí, tak když to takhle uděláme několikrát, tak za chvíli už bude loď ve vodě až po horní palubu a nám bude stačit udělat jenom malý krok směrem do vody. Takovýhle výklad bezpečnostních instrukcí člověka naprosto uklidní.
Dojíždíme na první lokalitu a připravujeme naši výbavu. Největší otázka všech je – kolik si vzít závaží? Rada je jednoduchá, vzít si máme stejně jako je číslo na našem neoprenu. Což dává všem smysl, protože tam mají čísla jako je 4 nebo 5. Jediný, komu to smysl nedává, je Jana. Na neoprenu má totiž číslo 16 a argumentuje tím, že by si opasků tedy musela vzít několik, což je hloupost. Nakonec se ale s instruktorem na nějakém počtu shodnou.
První ponor je, naštěstí, s instruktorem. To nás trochu uklidňuje, přeci jen jsme se naposeldy potápěli před rokem a hlavně Jana to oceňuje. Ani za boha se jí totiž nedaří dostat se pod vodu, takže jí instruktor předává většinu svých závaží a nakonec jí pod vodu opravdu dostává. Asi je jasné, že po skončení ponoru si z ní dělám legraci, že si zjevně opravdu těch závaží měla vzít 16 a nesnažit se tvrdit, že je to moc.
Pod vodou je to úžasné. Sice to není tak barevné jak si to pamatujeme z Egypta, ale stejně je to krásné. Navíc instruktor nám ukazuje co kde vidí, takže i my vidíme spoustu ryb a rybiček, které bychom normálně vůbec nezaregistrovali. Hrozně nás také těší, že jsme moc těch potápěčských zkušeností nezapomněli, hned jsme trochu klidnější.
Vynořujeme se, svlékáme výbavu a rychle se oplachujeme. Každý má 30 vteřin na umytí po ponoru a 3 minuty večer, nicméně když nás ve sprše bude víc, tak se můžeme sprchovat déle. Rekord prý je 27 minut, takže si spočtěte, kolik jich v té sprše muselo být (bavíme se o té večerní :-)). Pak už nás čeká výborný oběd, jídla je spousta, takže si můžeme do sytosti přidávat. Kuchařka je maďarka a nevaří úplně špatně, i když kořeněné by to mohlo být více.
Chvíle odpočinku a případně spánku a znovu pod vodu, tentokráte už sami. Tím je jasný hlavní cíl ponoru – neztratit se, přeci jenom je to asi poprvé, co jsme pod vodou úplně sami. Naštěstí před vlastním ponorem proběhl breefing, tedy názorný výklad doplněný nákresem a navíc nás vlastně čeká to samé, co s intruktorem, jen cestu zpět si musíme najít sami. Těsně před ponorem ještě krátké školení, jak se zachází s kompasem, neboť při výkladu jsme dostali i nějaké instrukce pod jakým úhlem se máme kam pohybovat. No to tedy bude srandy kopec.
Hurá, neztratili jsme se. Po ponoru svačinka – buchta s kafíčkem a za chvíli už nás čeká třetí ponor. Na ten jsme se kousek přesunuli a dostáváme barvité vysvětlení, proč se lokalita jmenuje tak, jak se jmenuje.
Kdysi se tady na té lokalitě totiž potápěla, prý, jejich kuchařka. Pod vodou se jí jedna rybka zalíbila, takže si ji chytla a strčila pod neoprén. No a když se vynořila, tak zjistili, že ryba má jedovatý trn, který samozřejmě vystřelila, ale naštěstí pro kuchařku, do neoprenu a nikoliv do těla. Takže kuchařka s drobným šokem přežila, nicméně dneska už u ProDive nepracuje.
Pod vodou už jsme skoro jako doma. Tentokráte pozorujeme žraloka. Naštěstí spícího, tak uvidíme, jestli ho na nočním ponoru uvidíme aktivního. Není úplně nejmenší, ale tak nějak se uklidňujeme tím, že celí bychom se do něj nevešli, takže by nás snad nemusel chtít kousat.
Uff, tři ponory za námi, večeře před námi. A po večeři náš úplně první noční ponor. Z toho tedy máme strach, ale naštěstí instruktor jde s námi. Poučení jak se chovat při nočním ponoru je docela strašidelné a většina z nás vypadá, že to asi vzdá. Nejen, že nám instruktor barvitě líčí jaké všechny potvory v noci ožívájí, ale navíc nás informuje, že když náhodou posvítíme žralokovi do očí, tak nás začně pronásledovat. To by nás tedy zajímalo, jak to dopadne, když si baterkou musíme svítit na cestu a tudíž je jasné, že když nám v cestě bude zrovna stát žralok, tak ho osvítíme. Dostáváme tedy radu, že pak máme posvítit na jednoho z členů týmu a on se ten žralok vrhne na něj. Dostáváme tedy baterky a svítící tyčinky na lahve, a pak už pod vodu. V noci je to úplně jiné, ukazuje se, že instruktoři musí mít vždy něco lepšího a jeho baterka vydá za několik našich, takže díky němu i něco vidíme. A samozřejmě ví, kam se kouknout, takže nám toho i spoustu ukazuje.
Čtyři ponory za jeden den a brzké vstávání na nás mají naprosto jasný dopad – padáme do postele jak zabití a je nám úplně jedno, že kajutu máme až na vrchu lodi, takže se to v ní samozřejmě houpe úplně nejvíc ze všech kajut. Usínáme ještě s jednou nohou venku. Ráno nás čeká opět brzké vstávání, tentokráte na ranní ponor.
Najeto kilometrů dnes: 0
Najeto kilometrů od počátku cesty: 11 443