Víkend pátý – prodloužený

Víkend pátý (19. – 21.5.) – tak tohle je zatraceně příjemný víkend – je totiž prodloužený – má tři dny. Protože v pátek končil jeden běh (4 týdny) a v pondělí začíná druhý, tzn. že jsou v pondělí přijímáni noví studenti (píší testy a seznamují se se školou), tak staré mazáky jako jsme my nemá kdo učit a máme volno. Pravda – ti co by se přeci jen chtěli učit, tak mohou – je pro ně otevřena jedna třída na gramatiku. My jsme se rozhodli, že moc aktivity, moc škodí a rozhodli si udělat volno a i počasí nás utvrdilo v tom, že je škoda být zavření ve třídě.

V sobotu jsme se vypravili vyzkoušel další část Coast Walk. Už jsme o ní psali ve Víkendu dvě – kdy jsme šli z Bronte Beach na Bondi Beach. Tentokrát jsme se rozhodli prozkoumat to směrem na jih a vydali jsme se z Bronte Beach směrem na Coogee Beach (mapa našeho výletuUkaž na mapě – žlutá barva, žluté špendlíky).

První zastávka byla na Waverley CemeteryUkaž na mapě. Je to úžasný velký hřbitov, který zasahuje až na kraj mořského útesu. Už jsme na něj několikrát koukali, když jsme byli Bronte Beach a vypadal úžasně, ale skutečnost byla nakonec ještě lepší. Téměř všechny hroby mají poměrně vysoké masivní náhrobky a kameny jsou pěkně bílé. Hřbitov díky tomu svítí dodaleka. Ještě jedna věc je na hřbitovu zajímavá a to, že není na rovné ploše, ale střídavě stoupá a zase klesá, podle rázu krajiny.

Waverley Cemetery

Ze hřbitova pak cesta pokračuje dál přes několik parků, podél mnoha zátočin. Cestou jsme potkali několik svateb. Je tady celkem normální, že se svatby konají přímo v parcích, nebo na plážích. Svatebčané si tu řeknou své ano a pak je piknik. Před koncem naší cesty jsme narazili na poměrně velkou zelenou oplocenou plochuUkaž na mapě, jejíž obě strany byly obklopeny chlapíky ve světlých oblečcích, kteří po té ploše kouleli koulemi. Zaujalo nás to natolik, že jsme se na chvíli posadili a pozorovali je. Usoudili jsme, že hrají takový větší petanque a mají asi nějaký turnaj. Zajímavé na tom bylo, že tam nebyla ani jedna žena. Martin to přirovnal k takovým těm anglickým důstojnickým klubům. Později zjišťujeme, že tato hra je zde poměrně oblíbená a hřiště na ni jsou snad v každé čtvrti.

Bowling po Australsku

Cestou taky potkáváme několik aut, která jsou na prodej, takže je všechny obhlížíme, zjišťujeme cenu a fotíme si je. Pořád totiž ještě nejsme rozhodnuti jestli si na naši okružní cestu po Austrálii nějaké vozítko koupíme nebo půjčíme. Součástí všech aut je kempingové vybavení, nádrže na vodu, a průvodce Lonely Planet. Cena aut je většinou uvedena tak, že za částkou jsou písmenka O.N.O. Ptáme se ve škole několika učitelů, co to znamená, ale většina neví, až jeden nám řekl, že by to mohlo být ONLINE ONLY. No to by asi mohlo být ono. No a protože nejsme zhýčkaní, tak zavrhujeme autobus a jdeme domů pěšky. Navigaci tentokrát přebírá Jana, která čapla do ruky mapu a vede nás klikatícíma se uličkama přes čvtrti Coogee, Clovely, Bronte, až do Waverley kde bydlíme. Jenom taková menší sobotní procházka 😉

Labutě taky bolí nožičky

Po včerejšku nás trochu bolí nožičky, takže v neděli vyrážíme ven až po obědě (a mapaUkaž na mapě, tentokráte fialová stopa). Rozhodli jsme se prozkoumat dosud neprozkoumané části Centennial Parku. Loudáme se tedy pomalu parkem, pozorujeme ptákyUkaž na mapě, prolízáme naučné stezky, čteme naučné tabule a hlavně fotíme. Park je plný lidí, kteří si sem přijeli udělat hezké odpoledne. Do parku se totiž dá dojet autem, takže spousta lidí si naplánuje návštěvu parku jako celodenní výlet, takže si přivezou kola, brusle, trochu si zasportují, pak vytáhnou z auta piknikové vybavení a prima si to užijí.

Tak takovéhle mangrovníky (či co to je) jsou v Centennial Parku také

Z parku jsme vylezli nějakou boční brankou a vydali jsme se směrem k Fox Studios Australia. Bohužel byly celé obehnané poměrně vysokou zdí, takže jsme toho moc neviděli. Jana si s sebou vzala průvodce a rozhodla se prozkoumat čtvrť Paddington, která je podle průvodce plná viktoriánských řadových domů. Viděli jsme tedy řadové domy v Duxford Street, „Perníkové chaloupky“ v Union Street, a mnoho dalších řadových i neřadových domů. Obešli jsme skoro kolem dokola Victoria BarracksUkaž na mapě, které zabírají pozemek o rozloze téměř 12 ha. Původně to byly kasárny, kde bylo ubytováno až 800 lidí, dnes je to středisko vojenské administrativy. Hlavní blok má délku 225 m a základny obvodových zdí sahají místy až do hloubky 10 m. Jana hlavně zapomněla zmínit, že ji nějak zaskočilo měřítko mapy v průvodci, takže si myslela, že jsme teprve na začátku Paddingtonu a my byli už na konci 🙂

Victoria Barracks

Procházka se nám tedy zase trošku protáhla. Cestou domů jsme se ještě zastavili na nákupu a dobře jsme udělali. Supermarket měl totiž akce a spousta pečiva byla slevněna na 1 dolar (to je tady asi oblíbená cena nejen na Paddy’s Marketu). Jana si pak vzpomněla, že někde vlastně četla, že supermarkety mívají večer výprodeje. Jak se časem ukáže, tak to tak opravdu je.

A je tu pondělí. Vstáváme stejně jako do školy a vyrážíme do města. Jedeme do kanceláře Australia Expert vyzvednout si poštu. Máme tam několik dopisů z banky a taky daňová identifikační čísla. Brouzdáme chvíli po internetu a tiskneme si životopisy. Potom už je čas vyrazit. Máme totiž sraz s Míšou na Wynyardu. Chceme jet zase na Manly, ale tentokrát autobusem.

Hrátky se psy v zátočině

Po kratším bloudění dorážíme na místo (mapaUkaž na mapě je tentokráte zelená). Autobuse jede za chvilku. Jedeme asi tak půl hodinku a vystupujeme za Spit Bridgem. Během chvilky najdeme ukazatel na Manly Scenic Walk – to je náš cíl. Procházka má 7,5 km a měla by trvat 4,5 hodiny. Tak tedy vyrážíme.

Jana fotila kameny - celkem jí ty krkolomné pozice baví

Začátek cesty je v mapě značen jako náročný, což trošku je, ale není to nijak hrozné. Střídavě stoupáme do kopce a zase klesáme, někde máme krásný výhled na moře a někde se zase brodíme buší. Cestou narážíme na odbočku na majákUkaž na mapě, a protože nikam nespěchám a kilometr navíc není nic hrozného, tak se k němu vydáme.

Maják

Stojí to za to. Krásný bílý maják na útesu nad mořem. Jana neodolá a bere si do ruky foťák (ani ji nemusím nutit; že by jí to nakonec taky chytlo – jenom ne moc, aby mi ten foťák nezabavila). Přibližně v půlce cesty je další odbočka, tentokrát na vyhlídku. Taky se tam vydáme, jak jinak, a zjišťujeme, že je to ideální místo na oběd. Od tohoto okamžiku už je cesta jenom lehčí a lehčí, místy jsou dokonce široké pohodlné chodníčky. Procházíme Sydney Harbour National Parkem. Pak už se dostáváme do civilizace, takže místama musíme jít po silnici, protože zde jsou postaveny samé luxusní vily, zasahující až k moři, kde mají soukromá přístaviště s luxusními jachtami.

Jedna z vilek se Janě opravdu líbila

Vilová čtvrť však po nějaké době končí a  my už zase jdeme po nábřeží nebo přímo po malé pláži. Za pláží si cestu zkrátíme přes vyschlou zátočinu, která se asi tak dvě minuty poté, co ji opustíme zaplní do poloviny vodou – začal přílivUkaž na mapě.

Příliv - je to úžasné sledovat tu rychlost vody

Ještě tak půl hodinky chůze a jsme v přístavu. Hledáme autobus, kterým bychom se vrátili domů a není to vůbec jednoduché. Je tu asi 10 stanovišť a než je projdeme, tak to docela trvá, takže uvažujeme, že snad pojedeme zpátky raději trajektem. Nakonec si náš autobus najdeme, a protože jede za chviličku, tak na něj počkáme. Normálně jezdí na Manly a z Manly docela dost autobusů, akorát je to tak, že ráno jezdí z Manly a večer na Manly v souladu s tím, jak jezdí lidi do centra do práce a z práce. Nějak jsme si ale nevšimli trasy, kterou autobus jede, takže další hodinu strávíme na Manly na okružní autobusové jízdě. Takže teď už máme Manly prozkoumanou fakt podrobně. Domů dorazíme až někdy kolem v půl osmé a jsme pěkně zmordovaní.

Leave a Reply