Výsledky investování na Bondoře po roce

Bondora po roce: 24,32 % p.a.

Je to rok, co jsem poprvé půjčil na Bondoře. A po roce si zatím nemůžu stěžovat.

Americké akcie reprezentované indexem S&P500 za tu dobu vynesly 7 % (k tomu nám posílil dolar o 21 %, takže slušný výsledek); Euro, ve kterém jsou půjčky na Bondoře vedené, pokleslo o cca 2 %. Také štěstí, že jsem pro převod peněz použil TransferWise, jinak bych investoval o hezký kus eur méně.

Za ten rok jsem tomu věnoval pár chvil. Poslal jsem další peníze, tuším v únoru musel přejít na novou verzi portfolio manažera, neboť tu starou úplně přestali podporovat (něco málo se o tom píše v diskuzi pod minulým článkem). No a v dubnu mi přestal fungovat nový portfolio manažer, takže jsem ho musel vynulovat, aby jel dál.

Celou dobu preferuji půjčky s vysokým úrokem a sázím na to, že vysoký úrok mi vykompenzuje nesplácené půjčky. Asi se to daří, protože podle dat je průměrný úrok mých půjček 34,7 %. A zajímavé ve statistikách také je, že lidé si půjčují opakovaně.

Bondora splácení půjčekPolovinu všech půjček mi už lidé splatili, okolo 4 % skončilo nesplácených, třičtvrtiny se splácí korektně.

Pár, tedy přesněji 11 půjček, jsem si koupil ručně. Vybíral jsem ty, které se prodávaly velmi levně, takže plánované úroky vycházely přes 50 %. Z nich se 2 nesplácejí, jedna se už splatila kompletně a zbytek tak nějak jede. Takže i tady celkem úspěch, kdyby to nechtělo čas na přemýšlení a procházení, které mají šanci se zvetit, tak bych se tomu snad i věnoval víc.

Zkrátka a dobře, za mě super. Na českém trhu se to mezitím také trochu rozhýbalo, soudě podle článku na Měšci, Zonky navíc umožňuje minimální investici do půjčky 200 Kč. Zas na druhou stranu předpokládá průměrný roční výnos 7 %, což mi v porovnání nepřijde moc. A pořád platí, že těch nabízených půjček je na českém trhu oproti Bondoře zlomek. Takže se vám ty peníze budou hůř investovat.

Mimochodem pěkný je i článek Honzy Vaňhary, který zmiňuje, že je možné si zaplatit prioritní přístup (netuším zda právě u Bondory), takže váš účet investuje vždy jako první a nemusíte se tak bát, že by na vás ty dobré půjčky nevyšly.

Napiš komentář, díky!
Koho kdysi napadlo postavit vesničku přímo v údolí, kam se

Další tipy v údolí řeky Lech

Chození v údolí řeky Lech bylo super. Ale co když chození není pro vás ta pravá zábava. Respektive co dalšího tam dělat, když nechcete jenom chodit?

Další sporty

Příležitostí pro další sporty je tady spousta. Stačí si vybrat ten váš šálek kávy.

Cyklisté

Kde se dá chodit se dá většinou i jezdit na kole. Tady jsou desítky kilometrů značených cyklistických cest, od těch jednoduchých až po ty pořádně terénní.

Mimochodem hodně se tady jezdí na elektrokolech, skoro bych řekl, že jsme jich viděli víc než těch obyčejných.

A myslí na vás i s dopravou – každý autobus má vzadu nosiče asi pro pět kol, kromě toho během dne jezdí několik autobusů s vlekem na kola.

Motorkáři

Jedna věc mě zaujala – máte problém zahlédnout motorkáře. Myslím jednoho motorkáře, naopak skupiny osmi a více přestanete po chvíli počítat, protože jich tady jezdí neuvěřitelně moc.

Všechny ty horské průsmyky, zatáčky a výhledy lákají. Je nutné ale dávat pozor, protože zvláště v některých průsmycích jsou silnice občas široké na jediné auto a zatáčky tak prudké, že na víkendy zejména kvůli motorkářům raději přesouvají záchranářskou helikoptéru z Reutte víc do údolí.

Výlet na Plansee, přes tři průsmyky (Reutte – Lermoos – Fernpass – Nassereith – Imst – Landeck – St. Anton am Arlberg – Arlbergpass – Flexenpass – Zürs – Lech – Warth – Steeg – Reutte, cca 200 km), Hahntennjoch (Reutte – Stanzach – Elmen – Bschlabs/Boden/Pfafflar – Hahntennjoch – Imst – Fernpass – Reutte, cca 110 km) a další lákají k jízdě.

Veteráni

Jsou závody veteránů sport? V každém případě na konci června tady podle všeho probíhají pravidelně a je to krásné pokoukání. Přes sto různých starých aut, ta, která za veterány vnímáte i ta, která jsou prostě jenom dost stará. Klasická i futuristická. Ten první podvečer kvůli nim dokonce uzavřeli cestu z Lechu do Warthu, zjevně aby omezili riziko srážek.

Vodáci

Ze Steegu dál bych si to troufnul jet i já, v Häselgehru je vodácká základna odkud vyrážejí na kajaky, rafty i na canyoning

Teče to, takže do Füssenu podle mě dojede nejpozději během dvou dnů, ale každý den na vodě dobrý.

Golfisté

Goflisté musí počkat na příští rok. Zatím je spíš tréninkové hřiště v Lechu, od roku 2016 bude hřiště v Zugu. Vypadá to pěkně, 18 jamek po obou stranách Lechu, dva nové mostky a k tomu třetí, kamenný postavený ručně 70letým chlapíkem. A samozřejmě v okolí cca 100 km je spousta dalších hřišť.

(další) Golfové hřiště otevřou již v roce 2016

Co vidět dál v okolí

Napříč údolím je pár dalších atrakcí, které jsme viděli a které si myslím, že byste mohli vidět také.

Vesnička Fallerschein

Největší “letní” vesnička, kde je 40 starých domů. Uprostřed údolí, daleko od civilizace, kam musíte dojít pěšky. Místo, kde je neskutečný klid, kde můžete pozorovat jeleny (viděli jsme!) a další divokou zvěř, kde na vás čeká hned několik občerstvoven.

Kde se dřív žilo celý rok, což nechápete, protože to je přímo uprostřed údolí ze všech stran obklopeno prudkými kopci, které přímo lákají ke shazování lavin. A kde se můžete ubytovat i dnes.

Koho kdysi napadlo postavit vesničku přímo v údolí, kam se

Bazény

O bazénech jsem psal v průběhu cesty, vyzkoušeli jsme skoro všechny nekryté i krytý Alpen Therme v Reutte. Mimochodem ten jejich venkovní slaný bazén byl fajn.

Sýrárna

O sýrárně Sojer jsem se už zmínil, kromě ní je jedna ještě u jezera Plansee. Už samotný výlet kolem jezera je super, ohromná plocha, serpentiny a sýrárna Muster Alpe je až na jeho konci. Každý čtvrtek od desíti tak povídají o tom, jak se sýr vyrábí a mají ochutnávku. Kromě sýrů mají i zmrzlinu, kterou dělají ze zbylé syrovátky a … mňam.

Brýle ze dřeva

Přímo uprostřed Reutte v bývalé čerpací stanici sídlí prodejna brýlí ROLF Spectacles. Otevřeno mají jenom v pátek odpoledne, na výběr neskutečný sortiment ručně vyráběných brýlí ze dřeva. A z kamene. Nepoužívají v nich jediný kousek kovu, všechno je slepeno z mnoha velmi tenkých vrstev dřeva.

Udělat si prodejnu v bývalé čerpací stanici je super nápad

Bosá stezka

Na chůzi naboso jsme nějak začali ujíždět, takže nám nemohla ujít ani zdejší bosá stezka. Je na konečné lanovky z Höfenu na Hahnenkamm, měří něco přes kilometr a v jejím průběhu si vyzkoušíte chůzi po různých površích.

Důležité je, že končí na chatě Höfener Alm, kde vaří o kousek lépe než nahoře v hospodě přímo na konečné lanovky.

Ale bosou stezku si chceme projít.

Kde jste hledali ubytování?

Ten dotaz na začátku – ubytování máte zajištěné? Jak se vám to povedlo?

Ubytování je v celém údolí spousta a myslím, že můžete klidně přijet do vybrané vesničky a hledat ho až na místě. Zejména pokud vám nesejde na nějakém tom euru.

My hledali předem a zjistili jsme, že ani Booking ani AirBnB ani Tiscover tuhle oblast moc nepokrývají. Takže jsme skončili na oficiálních stránkách Lechweg, kde mají pro každý úsek některé vybrané ubytování. Něco bylo také na Lechtal.at a na Lechtal-Reutte. Úsměvné bylo, že když jsme se na informacích v Reutte ptali, zda nám najdou ubytování ve Füssenu, kde končí další etapa, tak se zmohli jenom na “to je ale Německo” a tím celá snaha skončila.

Fakt, že Lechweg vede přes čtyři oblasti (Lech, Lechtal, Reutte a Füssen) občas život trochu zkomplikuje. A internet zdarma dostupný na informacích na vyhrazeném počítači je fajn, dokud nezjistíte, že ten počítač je tak neskutečně pomalý, že byste hledáním na něm strávili celý den a dovolí vám jenom hodinu.

Vybavení

Pokud vás zajímá, zda jsme s sebou měli nějaké speciální vybavení, tak neměli. Na rozdíl od všech těch důchodců, kteří měli hole, vysoké pohory, batohy se vším možným a k tomu neskutečně namakané nohy.

Šátky na prcky, batohy co už máme léta. Prckové vzali svoje bundy Fantom na dny se špatným počasím, já funkční triko od Hannahu. Jana se dlouho odhodlávala, že si konečně koupí nové a pořádné pohorky a nakonec skončila u bosých bot Vivobarefoot a nemohla si je vynachválit.

No a to je asi tak všechno z našeho velkého dobrodružného výletu.

Napiš komentář, díky!

Start with why, Simon Sinek

Start with Why, Simon SinekTuhle knihu jsem četl už před lety. Myslel jsem si, že jsem si z ní mnohé vzal, ale když jsem narazil na tweet, který ji označil jako nejlepší marketingovou knihu roku, tak jsem se zarazil. Já jsem si ji tak totiž vůbec nepamatoval.

I našel jsem ji v knihovničce znovu a přečetl ještě jednou. Zajímavé, pamatoval jsem si z ní hlavně ten název, který jsem aplikoval na různé oblasti a fungovalo mi. Ostatně, když máte doma prcka, kterému zrovna začalo období „Proč, proč, proč“ tak pochopíte, že ono proč je asi opravdu důležité.

For those who have an open mind for new ideas, who seek to create long-lasting success and who believe that your success requires the aid of others, I offer you a challenge. From now on, start with Why.

Kniha je plná příkladů, které se bohužel povětšinou opakují. Takže na každou další zmínku o Apple začnete být alergičtí. Respektive začnete přemýšlet, zda po smrti Jobse už ta firma také neztratila své proč.

Příklad s japonským výrobcem aut, ke kterému přijede ten americký, je ovšem krásný. Američan se diví, že neseřizují dveře, aby dokonale sedly. Japonec na něj kouká a říká, že to už přeci vyřešili v designu. Závěr z toho je, že vždy to můžeme udělat tak, aby to od začátku mířilo k tomu výsledky jaký chceme, nebo to můžeme na poslední chvíli nějak doohnout. Otázkou je, co je lepší.

Proč jsou vašimi zákazníky?

Máte firmu? Super. Máte zákazníky? Skvělé. A proč jsou vašimi zákazníky? Povídáte něco o kvalitě, o ceně, o servisu? Takže vlastně nemáte vůbec tušení, co ty zákazníky přitáhlo, protože tohle všechno vám může někdo hezky rychle sebrat.

Apple má prý jako své „proč“ snahu měnit status quo v různých oblastech. iPhone rozbil mobilní operátory, iTunes a iPod zase hudební průmysl. Proto prý vede. Takže jaké je vaše proč?

Rychle nebo dlouhodobě?

Chcete řešení rychlé nebo dlouhodobé? To rychlé bývá jednodušší – snížíte cenu a prodáte víc, dáte lidem bonusy a oni budou chvíli lépe pracovat.

They never have the time or money to do it right the first time, but they always have the time and money to do it again.

Když prý budou vaši lidé vědět proč ta firma existuje, tak budou lépe a radostněji pracovat. Ano, to proč nesmí být „abychom vydělali prachy“.

Proč, jak, co

Proč něco děláte je důležité, všichni to prý ocení. A já si uvědomil, že to snad u žádné firmy nevnímám, dokud mi to Sinek neřekl, tak jsem ta jejich proč neznal. Což je možná správně, protože to vnímá ta část mozku, která neumí mluvit.

Takže druhý krok je „jak“ to děláte. Jak znamená aktivitu, nejsou to ty výkřiky, nikoliv podstatná jména, která vidíte u většiny firem. Takže žádná „integrita“, ale hezky „vždy udělat tu správnou věc“. Žádné „inovace“, ale „dívat se na věci z nových úhlů“. Zkrátka a prostě abyste věděli JAK to udělat, nikoliv jenom co.

You can’t have a good product without people who like coming to work. It just can’t be done.

Na proč a jak bývají ve větších firmách dva lidé. Ten hlavní říká „proč“, ten další dělá „jak“ a zesiluje tím ono proč. A pak je tam ještě spousta těch, kteří dělají to „co“. Nicméně vědí „proč“ i „jak“.

No a pak je tady to „co“, což je to, co má většina firem. Počítač, mobil, další typ auta, … Prostě to – věc. Věc, kterou je snadné zkopírovat. Nikoliv něco, co budou lidé chtít, protože budou vědět proč ji mají chtít.

Sem se počítají všechny aerolinky, které vytvořily své nízkonákladové divize a zkrachovaly. Protože to bylo jenom další „co“, komodita, naprosto neodlišitelná od ostatních.

Jak děláte byznys?

Jak prodáváte vaše služby? Stejně jako většina ostatních?

Naše společnost je velmi úspěšná.
Máme krásné kanceláře, měl byste se někdy zastavit.
Děláme byznys se všemi významnými společnostmi.
Určitě jste viděli naši reklamu.
A daří se nám opravdu dobře.

Co, zapůsobili na vás? Nebo byste raději chtěli nějaké „proč“, které by se vztahovalo na vás, něco co by nám pomohlo? K tomu i související obrázek jak dělat byznys (převzatý odjinud).

Řekl svým zaměstnancům, že za každý měsíc, kdy bude Continental mezi 5 nejlepšími aerolinkami, které létají na čas, dostane každý zaměstnanec 65$. Při 40 000 zaměstnancích to je slušných 2,5 milionu dolarů. Bethune ovšem věděl, že zpoždění ho stojí 5 milionů dolarů. A také ten šek nechal vyplácet zvlášť, aby to prostě nebyl jenom bonus, ale aby si opravdu uvědomili, za co to je.

Hledejte správné lidi správným inzerátem

Chcete do týmu lidi nebo ty správné lidi? Můžete napsat inzerát, že hledáte lidi na expedici, kteří mají 5 let zkušeností s jachtěním. A pak vybírat ty správné.

Nebo napíšete, že sháníte lidi pro hazardní výpravu, s malým platem a neustálým nebezpečím. Ozvou se jenom ti, které opravdu hledáte. Výběr je jednodušší, zapadnutí do týmu snazší.

Asi i proto píše třeba Petr Skondrojanis své inzeráty jinak, aby zaujaly ty správné lidi.

I proto se ví o bratrech Wrightech, kteří jako první vzlétli. Přestože ve stejné době se o totéž snažil Langley s výrazně větším rozpočtem i týmem. Ti lidé ale neměli to správné odhodlání.

Celery Test

Jednoduchá věc – když víte proč něco děláte, snadno se vám pak rozhoduje co budete dělat. V knize to dává smysl, v životě také. Jste vegetarián, protože nemáte rádi zabíjení zvířat? Takže v obchodě nebudete přemýšlet, jaké koupíte maso. Protože to prostě nejde dohromady.

School Bus Test

Další jednoduchý test – kdyby zakladatele srazil autobus, fungovala by firma dál? Věděli by všichni proč to dělají? Nebo by věděli jenom co dělají a jak, ale netušili proč? Vydržela by ta firma? Na America Online všichni zapomněli, přestože to kdysi byla velmi známá firma. Ale opustila své proč.

Když zaměstnanci vědí proč a mají nadšení, chodí do práce rádi a k něčemu to vypadá. Když ztratí ono proč, tak chodí do práce, chvíli je namotivujete bonusy a pak to skončí. Když jim zaplatí někdo víc, tak klidně odejdou.

Já si v praxi ověřil, že když programátoři vědí proč to celé dělají, proč píší tu konkrétní aplikaci, tak jim to jde lépe od ruky a dává to větší smysl. Nehledě na to, že přicházejí se super nápady. Když jsem jim jenom řekl co chci, tak to vedlo do kopru.

Buďte slušní

Líbil se mi příběh o Christině Harbridge, která založila „vymahačskou“ firmu Bridgeport Financial. Její zásada byla, že i dluhy se dají vymáhat slušně a s porozuměním, což byla v tomto oboru velká rarita.

Nicméně se jí dařilo z dlužníků dostat o 300 % víc peněz než ostatní firmám, navíc se zákazníci vraceli k firmám, kteří na ně exekutora poslali. Což se normálně také nestávalo.

Dwayne Honoré zase věřil v balanci mezi prací a osobním životem. Každý zaměstnanec v Honoré Construction si musí píchnout příchod do práce mezi 8:00 a 8:30 a odchod mezi 5:00 a 5:30. Pokud odejdeš později nedostaneš ten měsíc prémie. Takže se všichni snaží, aby neproduktivní čas zkrátili na minimum a svoji práci stihli v určeném čase. Žádné přesčasy, čas na rodinu. Krása (pokud se ta práce samozřejmě dá v tom čase stihnout).

Najít proč je jako střelba z luku

Proč se možná dá vymyslet na začátku a pak se ho držet. Ale proč nezjistíte marketingovým průzkumem, dotazováním zákazníků. Zjistíte ho tím, že se kouknete na to co děláte a PROČ!

A to byl bod, kdy jsem si uvědomil své PROČ. Protože chci pomoci, protože chci být lidem užitečný. Dělat práci do šuplíku mě nebaví stejně jako dělat věci, které nemají smysl. Ale pokud vám to opravdu pomůže tak to udělám rád. A tím si i vybírám práce, které dělám a ničí mě, když si vyberu špatně, když se ukáže, že to vlastně nepotřebují.

Konkurence?

Když jsem prodával BOSSe a dostal jsem otázku kdo je naše konkurence, tak jsem neuměl odpovědět. Věděl jsem o firmách, které pokrývali některé z oblastí a byli tam konkurence, ale přínos BOSSe jsem viděl v celku, v tom ušetření času a práce lidem.

Stejně tak je to prý s proč. Když víte svoje proč, netrápíte se s konkurencí. Boj s konkurencí je totiž jenom bojem v tom, kdo má lepší „co“. Až si vás zákazník vybere, protože chápe proč to děláte, tak máte vyhráno, jinam nepůjde.

Kde koupit?

V originále koupíte na Amazonu, v češtině u Jan Melvil případně u Martinus.

Napiš komentář, díky!
Zábrany na cestě proti kravám

Lechweg: dovolenková procházka s dětmi

Přišlo to na mě asi v Austrálii. To chtění jít dlouhé trasy, ty tisíce kilometrů jako ve filmu Divočina. Ideálně nalehko, jak psali v časopise Backpacking Light případně Backpacker (u nás něco takového propaguje Pod7kilo).

Pak jsme byli na jaře v Alpbachtalu, já si tam chodil s Kryštofem, aby hezky spal, zatímco se Nikča učila lyžovat. A narazil jsem na KAT-Walk, trasu na 6 dní po okolních kopcích.

Tuším, že jsem nikdy v Alpách v létě nebyl, vždycky jsem je bral jako zimní destinaci, přestože mě kolega několikrát říkal, jak jsou v létě úžasné. A letos to přišlo – ty Alpy musí být v létě úžasné.

Když jsme začali plánovat letní dovolenou, tak jsme tedy přišli i na tento nápad. KAT-Walk se nám nakonec z nějakého důvodu (tuším, že ty etapy nám přišly dost dlouhé) tak moc nelíbil, takže jsem hledal dál. A zjistil, že vyznačených dlouhých tras je spousta, vedou napříč Evropou či jenom Alpami, jsou těžší i lehčí. Jenom ten jejich přehled na jednom místě podle všeho moc není.

Po pár dnech klikání, kdy jsem Lechweg úplně přehlédl, jsem si všiml i jeho. 125 km rozděleno do 15 etap, většinu cesty z kopce. Ideál. Na druhý pohled jsem ho skoro zase zavrhl – ta cesta vede podél silnice, to nebude moc zábava. A na třetí jsme ho schválili – vede to hezky krajem údolí, podél řeky, když bude nejhůř je poblíž silnice jako úniková trasa.

Máte zajištěné ubytování, to to opravdu chcete ujít s dětmi, jak budete vozit věci, jak to vlastně chcete zvládnout?

Spousta otázek, naštěstí na většinu z nich mysleli, když tuhle trasu, která jen tak mimochodem jako jedna z mála získala certifikaci European Quality Trail a je oceněna jako jedna z nejlepších v Rakousku, vymýšleli.

Je tady spousta cestovek, která nabízí 7 – 10 denní balíčky obsahující ubytování, převoz zavazadel i průvodce. To jsme nechtěli, raději bychom to zvládli sami.

Převozy zavazadel je možné si objednat u speciální firmy, ale nakonec jsme zjistili, že ani tohle chtít nebudeme. Jednak to lezlo do peněz (8€ za zavazadlo a převoz), musí se to předem naplánovat a nakonec to skončilo na ubytování.

Ubytování je taková brzda toho, že byste každý den ušli kus a bydleli pokaždé jinde. Většina ubytování má totiž na pobyty kratší než 3 dny přirážku. Pokud chcete bydlet v apartmánu – a to my chtěli, protože se nám nechtělo každý den s prckama do restaurace a raději si uvaříme sami – tak ve většině z nich bychom museli platit každý den ještě úklid. A to už lezlo slušně do peněz.

Naštěstí v údolí jezdí dost často autobusy (mimochodem převážejí i kola), které jsou zdarma – pokud máte Lechtal Active Card, kterou dostanete zdarma při ubytování na dvě a více nocí. Našli jsme si tedy přibližně ve třetině trasy ubytování (apartmán Hammerle rádi doporučíme), ušli etapy v jeho okolí a po týdnu se posunuli zase o kus dál. A takhle během těch tří týdnů ještě dvakrát. Bylo to super, vracet se do známého, nemuset každý den balit a mít trochu klidu.

Vzhůru na tůru

Čas vyrazit. Sezóna bohužel začíná až 20. června, kdy se oficiálně otevře i první úsek trasy. My jsme dorazili už začátkem června, takže jsme začali o pár úseků později a pak se vrátili zase na začátek. Což byl super nápad, protože 20. června dorazí spousty turistů a už to není tak krásně opuštěné, kdy se zdraví všichni, kteří se potkají.

Nicméně pro vás hezky od začátku. Včetně tipů, jestli to zvládnete s kočárkem. Myslím s takovým, který zvládne terény, nikoliv s golfkami.

Kýč, kýč, petrklíč

Na start první etapy vás musí dovézt autobus (pro dva dospělé za 20€, pro ty co bydlí v Lechu zdarma). Nebo taxík, ten klidně i před zahájením sezóny, ale stojí cca 40€.

K Formarinsee totiž vede soukromá cesta, kam během dne nesmí nikdo kromě autobusu nebo aut s povolením. Na tu cestičku se totiž vejde jediné auto, když jede proti němu cyklista, tak musí uskočit pryč. Doteď nechápu, jak tam projedou ty autobusy a ještě tak rychle.

Formarinsee je místo, odkud vytéká řeka Lech, podél které vlastně vede celá trasa. Respektive ona nevytéká, ona vyvěrá. Autobus vás doveze na konečnou, k jezeru je to asi 80 výškových metrů dolů, trasa vede na druhou stranu. Až někdy po půl kilometru ze země vyvěrá potůček.

Formarinsee, tady to celé začíná

Potůček, ke kterému se přidávají další pramínky, potůčky, rozpouštějící se sníh a který sílí, takže už kousek před Lechem (tedy asi po 10 km) by se na něm dalo jet na kajaku.

Do 20. června je riziko, že by na cestě mohl být sníh, takže tady jaro začíná až v červnu. Všechno kvete, kytičky kam se podíváte a tak je to neskutečný kýč. Mimochodem je tady slušná zima, přestože je teplo. 1800 metrů nad mořem je znát.

Cestičky vychozené v trávě, skákání přes kameny, potok hned vedle – přesně tak jsme si to představovali. Což současně znamená, že s kočárkem to nedáte.

Přibližně na oběd byste mohli dorazit k Älpele, vezměte si s sebou maso, protože je tady krásná pikniková zóna i s grilem.

První etapa vede oficiálně až do Lechu, my to ukončili v Zugu. Podle průvodce jde o lehkou trasu, ale díky všemu tomu skákání jsme toho měli dost. A přestože to ze Zugu ukazuje do Lechu už jenom hodinu, takže když se opravdu držíte oficiální trasy, tak před Lechem zase odbočíte a do centra to trvá další 2 hodiny.

Na cestě ze Zugu do Lechu vás pak čeká rybí restaurace, chladítko na nohy, které opravdu chladí, koupaliště, umění pod širým nebem a pár dalších zajímavostí. Tady na tom úseku už jdete po hezkém chodníčku, je vidět, že město je nedaleko.

Kde je řeka?

Z Lechu do Warthu jdete po stráni snad 100 výškových metrů na řekou, která je zaříznutá v údolí. Po jedné straně údolí silnice, kterou se do Lechu jezdí a kde máte problém, když potkáte autobus, po druhé pěšinka. Štěstí, že po kraji útesu vede jenom chvíli.

Nic pro ty, kteří trpí závratěmi

Nakonec i tady klesnete k řece a pak si to zase hezky vystoupáte nahoru. Neskutečně prudký kopec, takže ve Warthu budete neskonale vděční za to luxusní odpočinkové místo na jezeře.

S kočárkem je to krása, až na ty poslední 4 kilometry, kdy ho zahodíte.

Řeka sílí

Ve Warthu jsme zahájili naše putování a užívali si to. Po řece tedy ani památky, vede o údolí vedle.

I tady všechno kvete a většinu cesty do Lechleitenu si budete nadávat, pokud si vezmete kočárek. Ale jde to. Dál do Steegu už je to s kočárkem pohoda, cesta vede po úbočí kopce, obdivujete krávy a nechápete, jak jsou schopny lézt po tak prudkém kopci. Pak přijdou “závěrečné” serpentiny a budete se modlit, aby už konečně skončili.

Skončili jsme v Prentenu, do Steegu bychom to nestačili na autobus. Nakonec se to ukázalo jako celkem dobré rozdělení, které tak logicky odděluje dvě rozdílné etapy.

Podél řeky

Z Prentenu do Steegu vede krásná cesta podél vody. Tedy v jednu chvíli oficiální značení – nově – uhýbá kamsi do stráně, ale nic zajímavého tam není. Pokud neuhnete, tak to celé dáte s kočárkem úplně v pohodě.

Ve Steegu je sýrárna Sojer, kde prodávají i slušnou zmrzlinu. Pak dětské hřiště a pak podél vody k vodopádu. Pod ním zase osvěžovna nohou, tady to už není tak studené.

Tak Nikčo, jdeš teda taky?

Tady jsme také poprvé narazili na Frauenschuh, které jsou k vidění i na první etapě a hlavně u Martinau – tam vás čeká na jednom místě něco okolo 6 000 těchto krásných kytek. Pokud tedy máte štěstí a nedorazíte jako my až v okamžiku, kdy jsou odkvetlé.

Zvládáte výšky?

V Holzgau máte na výběr z té oficiální trasy – vzhůru k vodopádu SimmsWasserfall – nebo z té nové alternativní – přes 200m dlouhý zavěšený most.

Vodopád je ohromný, stoupání k němu i od něj dál slušné. Ale ujít se dá všechno a my začínáme zjišťovat, že čím prudší kopec, tím raději prckové jdou.

Pěkně to teče, ani nevadí, že to asi vybourali uměle

Půlku cesty si budete s kočárkem lebedit, pak se vzdálíte od Holzgau, stezka se zařízne do svahu a začnete si nadávat. Takovéto svahy budou teď dost časté, úzká cestička, prudký svah dolů a o 50m níž vidíte řeku. Občas nic moc pohled.

I tuhle etapu jsme ukončili dřív – most ve Stockachu nám poskytl únikovou cestu a ještě se u něj hezky sedí u vody.

Na koupaliště

Ze Stockachu do Bachu zapomeňte na kočárek. Tedy pokud chcete jít oficiální trasu, kromě ní tam vede nějaká cesta podél vody, tam to zvládnete. Což ostatně hezky dokresluje situaci po celé cestě – kromě oficiální značené trasy je kolem spousta dalších cest, kterými se to dá očůrat.

Stoupání k Jausenstation je prudké, pak už je to pohodička skoro po rovině. I tady budete fascinováni tím, že cestičky i lavičky jsou vysekané, žádná nutnost prodírat se vysokou trávou. Mimochodem ty lavičky jsou opravdu hezké, opravdový designový kousek.

Klesání do Bachu je prudké, ale tady už to zase vede podél řeky. K dalšímu koupališti kilometr či dva, příležitost občerstvit se v bufíku (o kousek dál máte zase grilovací místečko), zajezdit na tobogánu, nahřát se na sluníčku nebo zablbnout na dětském hřišti. A mě nepřesnate fascinovat jakou má Nikča sílu, když je schopná se sama přitáhnout na lanovku. Jednou, dvakrát, třicetkrát – to už přestanete mít sílu jí hlídat, přestože na tom jezdí poprvé.

Já fičím!

Odpoledne jsme to dali až za Elbigenalp a přitom si uvědomíte další věc. Celá trasa má oficiálně 125 km, ale naprosto se zapomíná na to, že musíte z té trasy sejít, dojít do města na autobus nebo se ubytovat. A občas je to dost daleko, jako třeba tady. Podle navigace jsme tak nachodili něco kolem 200 km.

Jahody

Co by to bylo za výlet na horách, kdyby tam nebyly jahody. Tady jsme narazili na naše první. Stejně jako naše první procházení mezi kravami, které se – narozdíl od vás – nebojí přijít až těsně k vám.

Co mi tady chodíte?

Malá terénní vložka a pak už zase podél řeky až do Häselgehru, kde je další koupaliště.

Tady to koupaliště má jenom krátký tobogán, spíš takovou dlouhou skluzavku do zatáčky. A tak jsme na něm naučili Nikču jezdit a snad odbourali strach, který v zimě získala.

Na hřiště

Z Häselgehru vede krásná cesta až k vodopádu Doserfall.

Doserfall

O kousek dál pak končí a většinu zbytku dne si budete s kočárkem nadávat. Nahoru a dolů, úzká cestička, široká cesta. Bahno, potůčky, výhledy. Prudké klesání do Elmenu.

A vynoříte se u “mostu” v Klimmu, ve kterém vybudovali informační a vzdělávací centrum. A hned vedle něj úžasné hřiště s opičí dráhou, kde jsme se museli zastavit vždy, když jsme jeli okolo. Člověk by až nevěřil co vše jde z pár kulatin a kusu provazu postavit a jak se na to jeden (myšleno nikoliv jenom děti) vyblbne.

K orchideím

Z Elmenu zase ten kilometr zpátky na trasu. I dnes necháváme kočárek doma, stoupání zpět na trasu by nebyl dobrý začátek i když pak během dne by to v zásadě šlo.

Stoupání jsou slušná, výhledy krásné, ale je to dlouhé. Člověku se až nechce věřit, že podle průvodce je to dnes jenom 6 km.

Pokud tady půjdete mezi půlkou května a půlkou června tak před Vorderhornbachem uhněte – právě tady je ta plantáž 6 000 frauenschuh. Odkvetlé to není ono, rozkvetlé to musí být pecka.

Ať to fičí

Předtím jsme ty obtížné etapy rozdělovali na více, teď spojujeme tři dohromady. Kdyby nám ujel autobus tak snad spojíme i čtyři.

Cesta vede po rovině, kočár uhání a Nikča odpočívá na vozíčku za ním.

Hned za Stanzachem je úžasný altánek hned u řeky, ideální na svačinu. Škoda, že jsme si ji dali v budlíku ve městě.

Řeka se rozlévá do široka. Každý rok na jaře prý Lech přerovná koryto a to pak vypadá jinak. Rád tomu věřím, pokud má během roku typicky průtok do 30m3 tak v červnu mívá okolo 100m3. Když zaprší tak i víc. Tohle jsme měli možnost pozorovat, jak ta řeka sílí, jak mění barvu od té bílé sněhové až po průzračnou, když většina sněhu odteče. 934m3, což bylo maximum v roce 2005 se mi ale představuje špatně.

Tady všude teče řeka

Z pozorovacího budlíku na pozorování ptáků musí být za krásného počasí super výhled, za deště nám alespoň posloužil jako fajn odpočívárna.

Pokud jste nedali zavěšený most v Holzgau, ten u Forchachu asi dáte. Vede kousek nad řekou a ani se moc nekývá.

Zavěšený most ve Forchachu

Před BaggerSee u Weißenbachu si uvědomíte s jakou důsledností se tvůrci trasy snažili využívat přírodních možností. Hned vedle vede krásná cyklostezka, ale trasa vede stezičkou těsně vedle řeky a chvílemi se ztrácí.

BaggerSee má super barvu, za krásného počasí tady musí být super koupání. Trochu vás asi překvapí kačeny svou vstřícností. Přestože měly mladé tak hned jak nás uviděli se k nám rozběhly takovou rychlostí, že jsme naše mladé vzali raději do náručí.

Do kopce, kolem krav, koupání nohou a hurá na autobus – přijíždí do zastávky přesně v okamžiku, kdy na ní přicházíme. Tomu se říká klika, další by jel za hodinu a půl.

Padlé stromy

Další etapu si prodlužujeme o zacházku k Riedener See a současně zkracujeme – z Wängle nejezdí autobusy.

S kočárkem nám to jde rychle a zacházka na Riedener See stála za to. Nějaká malá rezervace, kde by zase mělo být k vidění spousta zvířat, ale nějak se nám nechtějí ukázat. Tak alespoň obdivujeme stromy napadané do jezera. I pradědové si pamatují, že tam ty kmeny vždycky byly, ale přesto se ví, že je tam kdysi dávno shodila velká bouřka. Hmm.

Riedener See

U řeky pak máme šanci obdivovat velké bagry, které jí přerovnávají. Prý zpátky do původního stavu, protože původně udělali laguny na zachytávání všeho toho štěrku a bahýnka, které ta řeka původně přenášela z místa na místo. Díky tomu se tok řeky zrychlil, zařízla se víc do hloubky a přestala na jaře zaplavovat ta místa, která vždy zaplavovala. Takže jim tam – nikoliv překvapivě – pomřela všechna ta endemická květena a zvířena. Takže to zkoušejí zase nějak vrátit zpátky.

Do kopce

Další etapu jsme si trochu prodloužili a naštěstí jsme si na ní nevzali kočárek.

První problém je, že autobusy, které jezdí v údolí, končí v Reutte. Do Pflachu už jezdí jiná linka, která sice navazuje, ale nejezdí úplně nejčastěji. Takže ráno pro jistotu jedeme autem do Pflachu, abychom měli jistotu, že se budeme mít čím odpoledne vrátit domů. Z Pflachu autobusem do Reutte, přestup a dalším do Ehenbichlu. Bohužel, autobusy se střídají jestli jedou do Ehenbichlu nebo Höfenu, který by se nám hodil víc. Takže to mám o další minimálně kilometr delší.

Stoupání do Wängle je dlouhé, cestička úzká, ale hned po druhé straně potoku vede krásná cyklostezka. S kočárkem by to šlo.

Fouká, honí se mraky, je zima. Obdivujeme ohromné přehrady, které zjevně na jaře odchytávají prudké tání sněhu. Stoupáme a stoupáme.

Když už opravdu nemůžeme, tak přichází odbočka. Pokud jsme si doteď mysleli, že jsme šli do kopce, už si to nemyslíme. Začínáme šplhat do kopce, přes kameny, přes kořeny. Děti jsou nadšené, Nikča předtím nemohla a teď běhá nahoru a dolů, Kryštof nechce do náruče ať se snažíme jak chceme. Kočárek bych tady nechal dobrovolně zaparkovaný a šel bych raději koupit nový.

Vzhůru do kopce

Výhled za odměnu není špatný, ale … mohlo by to být lepší. A pak už jenom klesáme a klesáme a kočárek by byl zase super.

Frauensee je krásně zasazené do okolní přírody, skoro láká ke koupání. Ale je ošklivo a voda je od pohledu studená.

Ještě prudší klesání dolů, úzká cestička po skalách. A to už dorážíme zase k řece a podél ní k pozorovací věži ve Vogellehrpfad. Dřevěná, vysoká, s krásným výhledem na okolní jezírka a slepá ramena řeky. Krásná lokalita k pozorování ptáků – kdyby je člověk znal a bylo lepší počasí. Cestou nás pak čeká několik zastávek s povídáním a kvízy jak ptáky slyšíme.

Rozhledna ve Vogellehrpfad

Finále

Z Pflachu do Füssenu je to posledních 15 km. Nahoru a dolů a znovu a znovu. Po cestách, kde by to s kočárkem šlo. Až dojdete na hranici mezi Rakouskem a Německem a tady by to nešlo. První sešup dolů jištěný lany, kde kočárek pošlete napřed a vyzvednete si ho dole. Cesta plná kořenů. Úzké cestičky plné kamenů podél skály s prudkým srázem dolů. A další a další.

Pěšky je to zábava, děti jsou nadšené, rodiče vystrašení, když je nemohou chytit. Unavení z toho ohnutí jak držíme Kryštofa za ruce a on jde a jde a jde a nechce se nechat nést.

Přicházíme k Alpsee, obdivujeme tři hrady či zámky na druhém břehu a dáváme svačinu. Všude kolem létají vážky.

Alpsee a jeho zámečky

Opět nahoru, kolem vodopádu k velké kapli na vrcholu. A dolů do Füssenu a jeho 12m vysokému “vodopádu”. Spíš přehradě s pěti stupni, kde bohužel zrovna opravovali most, takže jsme si ho a soutěsku pod ním bohužel nemohli pořádně prohlédnout.

Zvládli jsme to!

Tři týdny dovolené uplynuly jako voda. Kromě každodenního chození jsme měli i odpočinkové dny a zvládli jsme pár atrakcí v okolí, ale o tom až v dalším článku.

Kdybychom měli jenom týden, tak bychom vyrazili nahoru do Lechu (i když bychom se tam asi neubytovali, ubytování je tam minimálně o 50 % dražší než dál v údolí). Dali bychom buď začátek trasy nebo Der Grüne Ring, který je oficiálně na tři dny, cestou by měly být hádanky vhodné pro děti i dospělé, mají tam zdarma pohledy a poštovní schránku, která se vyváží jednou ročně (to musí být super dostat po roce vzpomínku na dovolenou!) případně je tam bivak, kde se dá i přespat, pokud si řeknete včas.

Alpy v létě se ukázalo jako super nápad. Dlouhá trasa také, ten fakt, že to vede odněkud někam, má to nějaký jednotící nápad a není to prostě o tom, že každý den se rozmyslím, kam bych tak v okolí mohl vyrazit. Úplně jiný zážitek než naše toulání po Šumavě před lety, byť uznávám, že to bylo taky super.

A pokud nemáte dost čtení, tak tady je zbytek fotek.

Napiš komentář, díky!
Force.com, snímek z prezentace

Nevíte jak postavit CRM v cloudu pro 70K každodenních uživatelů?

Objevit v inboxu email s výše uvedeným předmětem = poskočit nadšením. Wow, to bude super, to bude úžasné. A pak si člověk uvědomí, že už to není zdaleka taková zábava jako kdysi.

Návrh serverů

Kde jsou ty doby, kdy každá organizace měla vlastní servery a člověk musel v takovém objemu uživatelů hodně vymýšlet, aby byla zátěž správně rozložená, aby servery nemusely být zbytečně výkonné, aby, aby, aby.

Vzpomínám na organizaci, která měla pobočky po celé republice spojené velmi pomalými linkami a tak jsme v návrhu museli počítat i s tím, že přenést všechna data všude prostě fyzicky nepůjde, protože tam nestihnou protéct.

Cloud většinu těchto starostí zrušil. Když to půjde špatně tak holt přidáte další server, což jde výrazně snadněji než ho fyzicky koupit. A pokud zvolíte jako platformu Force.com tak jste odstíněni i od tohoto. Dokud splňujete limity, tak se o zátěž postarají jejich servery a vás vůbec nezajímá, kolik jich potřebují nebo kde se vezmou.

Návrh řešení

Dřív se muselo hodně přemýšlet i o návrhu řešení, aby se zbytečně nezatěžovala databáze, aby stránky byly malé, aby se nenačítalo moc dat, aby, aby, aby.

Vzpomínám na implementace pro Policii ČR, kde bylo tolik dat, že se pohledy musely obnovovat ručně, protože jinak by to server neustál.

V cloudu? Ony si s tím servery poradí, v případě Force.com opět stačí splnit limity a je to. Což neznamená, že občas nemusíte přemýšlet, ale není to tak hrozné.

Že má Salesforce serverů dostatek podle mě dokazuje i fakt, že si to jejich řešení nehraje na žádné AJAXy a podobné „moderní“ technologie, ale ve většině případů se obnovuje celá stránka.

Komunikace

Podobně zajímavá jako v historii tak zůstává jedině komunikace s lidmi, řešení jejich požadavků, změn, dotazů a dalších věcí.

I když i tady si přiznejme, že videokonference, on-line konference, sdílené dokumenty a další vymoženosti hodně pomáhají. Že už není potřeba se potkávat tolik osobně, dělat telefonáty 1:1 a další věci.

Na druhou stranu nás možná ta snadnost komunikace trochu ničí, protože místo aby se lidé zamysleli a až poté poslali své požadavky/potřeby/návrhy, tak ze sebe chrlí slova a moc nemyslí.

Kdysi bylo to IT zkrátka výrazně složitější než dnes, ostatně i myši měly koule.

Mice had balls

Napiš komentář, díky!