Obálka knihy Whole30

Whole30, Hartwigovi

Zatímco já jsem knihu Jídlo na prvním místě pečlivě pročetl, abych mohl zaujmout správné stanovisko týkající se toho, zda do té věci půjdu, Jana ji jenom zběžně prolistovala a čekala, jak se rozhodnu.

Když jsem řekl, že to zkusím, tak se náš jídelníček zásadně změnil ještě předtím, než dorazila kniha Whole30, která popisuje třicetidenní restart, který vám přinese zdraví a svobodu v jídle.

Začali jsme jíst asi stokrát víc zeleniny než předtím.

Cílem Whole30 je změnit váš život

Začátek knihy pro mě byl pořádně nudný. V podstatě jenom opakuje to, co jsem před měsícem četl, skoro bych řekl, že ty věty normálně kopírovali. Což je na druhou stranu super, protože vám stačí pouze tato kniha, abyste provedli restart, a pokud chcete znát víc podrobností, tak následně přečtete i Jídlo na první místě.

Připomněl jsem si standardy dobrého jídla a pořád mě baví ta myšlenka, že některá jídla nemáte jíst, ani pokud je vyrobíte ze správných surovin. Vždycky jsem se smál hláškám “to tofu/sója chutná skoro stejně jako maso”. Takže filozofie Whole30, kde pizza je pizza, muffin je muffin a houska je houska a ať je to vyrobeno z čeho chce, je to pořád špatně, se mi vlastně neskutečně líbí.

Ukázka z knihy Whole30

Nejvíc zvědavý jsem na zabíjení cukrového démona. Článek o víkendu stráveném s nejtvrdší drogou světa mě pobavil a na tenhle krok jsem obzvlášť zvědav (což perfektně kontrastuje s tím, že momentálně upíjím slazený čaj s mlékem).

Peču na podpůrný tým, peču na vyklízení domácnosti (ono to ani nejde, když jsem momentálně v menšině), neplánuju si úspěch (brácha se naštěstí žení až v září), neschovávám váhu (je totiž schovaná už čtyři roky a ta v Sokole – snad – váží minimálně o deset kilo víc než je skutečnost).

První týden přežiju s jídelníčkem z knihy (doufám) a jediné co tedy činím je, že stanovuji datum startu na 5. 6. 2016 a dávám to veřejně vědět. Což jsem zase někde četl, že je pro splnění cíle spíš kontraproduktivní.

Časová osa

Při prolistovávání knihy Jana tuhle kapitolu nějak minula. Když jsem ji na ni upozornil a společně jsme si ji pročetli, tak jsme vážně začali přemýšlet, zda to máme šanci společně dokončit.

Domácnost, která se ještě pořádně nesžila s jedním členem navíc, můj plán více se zapojit do pracovního procesu a do toho dny, které budou připomínat kocovinu, chuť zabít úplně všechny nebo pořád jenom spát, kalhoty, do kterých se nevejdu, a nakonec snad ta fáze, kdy se budu cítit jako tygr. Snad to neznamená, že všechny roztrhám.

Otázky a odpovědi

Velká část knihy, kde jsou ty nejčastější otázky a odpovědi na ně. Tisíce a tisíce dalších jsou na webových stránkách Whole30 případně Jídlo na prvním místě. K tomu Facebook, Twitter, Instagram a určitě i další sociální sítě.

Některé jsou fakt boží, přijde mi to jako nejzábavnější kapitola celé knihy:

  • mohu si dát do kávy mléko, když je to moje vlastní mateřské mléko?
  • ne vlastní vinou jsem snědl něco, co není dovoleno. Musím vážně začít znovu?
  • můžu si dát palačinky/”paleo” cereálie/”paleo” chleba/”paleo” zmrzlinu?
  • neměl bych o tom, co už je za hranou, rozhodovat já?

Recepty, recepty, recepty

Různé recepty tvoří snad dvě třetiny knihy. Začínají od základů – jak udělat dokonalá volská oka, míchaná vejce, proteinový salát, slaninu či steak. Překvapivě se ta slanina dělá v troubě.

Každý recept s krásnou fotografií a na první pohled to vypadá, že při jejich psaní někdo opravdu přemýšlel a vyvaroval se nesmyslů typu “zapněte troubu, dělejte to a ono, na hodinu to dejte do chladu a pak už to konečně šoupněte do trouby”. Recepty, které nezvládají časovou optimalizaci sledu operací totiž přímo nesnáším.

Ukázka z knihy Whole30

Kromě receptů je tady i jídelníček na sedm dní. A nejenom že je tady jídelníček na sedm dní, ale na dvou stránkách je přesně den po dni popsáno, co si máte kdy připravit, proč a jak to následně zužitkujete. Tohle mi přišlo jako největší pecka celé knihy, protože po přečtení jídelníčku jsem si už vyhrazoval volné hodiny během dne na vaření, ale po přečtení těchto dvou stran zjistíte, že to tak hrozné nebude. Díky za ně!

Vzhůru do toho, půl je hotovo

Rozhodnuto, měsíc dám určitě levou zadní. Teď objednat všechny ty suroviny, ať jsem zazásobený, někdy v půlce týdne vymyslet jídelníček na další týden. K tomu sledovat o kolik je tohle jezení dražší než normální jídlo, popřemýšlet, zda všechno seženu v Albertovi nebo přitom ozkouším Dáme jídlo/Koloniál/Košík/My Food/iTesco/Sklizeno a já nevím jaké ještě rozvozy jídla v Praze máme. Když změna, tak pořádná.

Vlastně ještě jedna věc – musím se vás zeptat, zda do toho jdete někdo se mnou.

Takže jdete?

Knihu koupíte u Jana Melvila případně spolu s tisíci dalších knih na Martinusu.

Tak do toho pojďte taky 😉

Napiš komentář, díky!
Kino Lucerna, konference Capard

Dítě je popelnice rodiny

Až při čtení článku Boba Buzzarda jsem si uvědomil, že ani já si kariéru nijak neplánoval a vždy bral ty zajímavé výzvy. Dosud se krásně skládaly jedna za druhou, ale když se ohlédnu, jaké semináře, workshopy a konference jsem v uplynulém měsíci absolvoval, tak přemýšlím, jaká další výzva mě čeká.

Před časem jsem si řekl, že od června bych se mohl vrátit do pracovního procesu. A celý květen byl ve znamení vzdělávání o dětech – seminář Nevýchovy, workshop o psychomotorickém vývoji dětíkonference Capard o aktivním rodičovství. Z každého jsem si něco zajímavého odnesl.

Aktivní nemusí být pouze maminka, mohou to být kamarádi nebo prarodiče.

Výše uvedená věta je jedna z vět, které zazněly hned v úvodu konference Capard. A pořádně mě poslala do kolen. Že by rodiče měli být aktivně se svým dítětem, jsem věděl. Takže když jste na písku, tak si s ním hezky hrát, žádné čumění do mobilů. Ale důležitější mi přišlo, že to podle té paní vůbec není o tatíncích. Celé čtyři roky naprosto blbě.

Vizuomotorické listy Ivany Vlkové se mi moc líbily. Nejsem si jist, že něco takového potřebujeme, ale Nikča tyhlety dokreslovátka má moc ráda.

Dáváte dětem tablety (ty elektronické) nebo jim pouštíte televizi a jste nadšení, jak jste je zabavili? Pak se hodí vědět, že malé děti nedokáží spojit dívání a poslouchání, takže z toho moc nemají. Že aby se naučily mluvit, tak musí pozorovat rodiče, jak ty zvuky vytváří. Že využívat technologie pro rozvoj dětí je skvělé, ale pokud začnou sloužit jako hlídačky, tak je to špatně. Když je používáte při vzdělávání, tak na obrazovce by mělo být vždy jenom to, o čem se mluví – konkrétní příklad s příšerkou, která v ruce nese písmeno A a říká “to je Á”. Dítě moudře pokývá hlavou a říká “aha, tahle příšerka se jmenuje Á”.

Na té konferenci člověk celkem jasně pochopil, proč se z některých matek stanou takové pipiny. Protože na dítě musí mluvit pořád, pomalu, o všem, opakovat a používat jednoduché věty. Měli jsme to i s praktickou ukázkou, naštěstí bez mikrofonu. I tak to bylo děsivé.

Jak poznáte ADHD hned na začátku? Dítě není schopno izolovat hlavní motiv na obrázku od pozadí. A takhle se dají hrát i hry – pro malé děti uděláte knížku, která má na každém listu jeden černý puntík, pokaždé na jiném místě. Dítěti nic nevysvětlujete, jenom otáčíte stránky, a dítě po chvíli pochopí, že jde o hru a očima sleduje, kde se puntík objeví. Vzpomněl jsem si na knížku Knížka, která je podobně jednoduchá, byť pojatá naprosto jinak. Větším dětem nalepíte do normální knížky na každou stránku taková ta lepítka, ideálně s ksichtíkem. A hned vidíte, jak rychle je jsou schopné na stránce s členitým pozadím najít.
S dětmi samozřejmě musíte můžete chodit na různé kroužky, abyste rozvíjeli jejich schopnosti. Díky knize Cvičíme doma s tím, co doma mámeNašemu sluníčku, buď fit od narození po školu ale zjistíte, že i doma máte spoustu věcí, se kterými se dá skvěle cvičit a prcky rozvíjet.

Být spokojen je úkol každého z nás, nikoliv okolí.

Marek Herman měl podle mého naprosto nejlepší prezentaci celé konference. Máma je středobodem našeho života, dítě do dvou let nezná pojem návrat (takže dát ho do školky pro něj znamená, že už vás neuvidí), máma a on je jeden celek a až postupně zjišťuje, že je to víc lidí. Že od 6 do 24 měsíců věku se utváří 90 % naší osobnosti a do 3 let se rozhodne o tom, co budeme v životě dělat, kolik budeme mít dětí, jakého partnera, … To mi přijde jako slušný mazec. Po obědě dokázal udržet lidi bdělé a onu nutnost aktivního rodičovství trochu utnul poznámkou o tom, že nikdy jsme si s dětmi (tolik) nehráli jako v dnešní době. Takže žádné “mámo pojď si se mnou kreslit”, ale “jasně prcku, pojď si kreslit sem ke mně”.

Když je máma v pohodě, dítě se v pohodě. Umí si to od ní totiž vzít.

Od něj zaznělo i ono heslo z titulku článku, že dítě je popelnice rodiny, případně nemocnice rodiny. Protože děti z nás prý vytahují všechno negativní a všechny problémy, jenom aby docílily toho, že máma bude v pohodě a bude ho moc vychovat. Pak se divíme, že jsou pořád nemocné.

Dítě je popelnice rodiny

Našim prckům čteme a myslím, že celkem dost. Ale že by mohla mít profesní pozice otce velký vliv na to, jak moc budou děti v budoucnu číst, to mě nikdy nenapadlo.

Čtěte dětem i když už umí číst, nezakazujte knihy (tedy nepoužívejte jejich odebrání jako trest) a čtěte jim alespoň 20 minut denně. V tu chvíli jsem pomalu začínal sčítat hodiny, které musíme s prcky každý den strávit.

Celé Česko čte dětem má také krásné video, ve kterém vzpomíná Zdeněk Svěrák na to, jak dětem četl on.

Já to čtení měl rád jako táta, protože jsem byl z těch dětí dost unavenej, a to byla chvíle, kdy byly vykoupaný, měly pyžámka, voněly, a já jsem si přileh a vyprávěl jsem a věděl jsem, že od nich bude brzy pokoj už.

Emoční inteligenci chlapi (prý) nezvládají (tak skvěle jako ženy), takže povídání Ivy Procházkové jsem přímo hltal. Máme přibližně 70 emocí, používáme jich tak 10 a děti samozřejmě neví, jak se to jmenuje. Takže jakmile některou ukáží, tak ji pojmenujte, ať pro příště ví.

Pokud maminky nasadí pokerface, jakože se nic neděje, tak je to pro dítě pořádný problém, protože naprosto netuší, co může čekat. A přitom moc dobře ví, že se něco děje. Že se nemají banalizovat jejich emoce (nic se nestalo, nebreč, vždyť to nebolí), jsem věděl, ale až tady jsem si uvědomil, že sem patří i to známé ššššš, které děláme na miminka, aby usnuly.

Děti se tolik smějí, protože denně zažívají spoustu frustrujících situací.

Pokud se prcek vzteká, tak mu zkuste jemně rozvinout zaťaté pěstičky, dost pravděpodobně se zklidní. Při smutku se narovnejte, při naštvání mávejte rukama a další techniky body to brain – to budu muset nastudovat, zaujalo mě to.

Když si děti nehrají s věcmi, ale vždycky je jenom vysypou z těch beden, ve kterých jim to skladujete, tak se nedivte. Představte si, že byste všechny věci z kuchyně uklidili do jedné bedny (hrnce, nože, příbory, suroviny) a pak chtěli uvařit – než najdete, co potřebujete, tak už jdete raději do hospody. Dejte jim jenom pár kostiček, ony si postaví věž a za týden si už zvládnou hrát s víc kostičkama.

When a flower doesn’t bloom, you fix the environment in which it grows, not the flower. (Alexander Den Heijer)

Hana Krejsová v nasazeném tempu pokračovala:

  • zamyslete se, zda děti zbytečně nepřetěžujete – rozvoj toho a onoho, logopedie, kroužky, … Prostě s nimi buďte a hrajte si;
  • nepoužívejte dobře a špatně, ale příjemné a nepříjemné;
  • pro vybití vzteku používejte žížaly na plavání jako meče, roztloukejte modelínu kladivem a další tipy;
  • v knize Aha! Rodičovství se prý píše, že máte dbát na to, abyste z 80 % rozvíjeli váš vztah a pouze z 20 % vychovávali;
  • a konečně – neučte se s dětmi! (ano dělejte úkoly, pak si ale hrajte).

Závěr konference patřil masážím. Prý existuje iniciativa masáže do školek, při kterých jde podle mého hlavně o to, aby ty masáže byly naprosto nezávadné. My se masírujeme jednou týdně po plavání po sauně, ale podle Marcely Mikešové tím máte trávit 30 minut každý den.

Psychomotorický vývoj

Děti se prý rodí nedonošené a tři měsíce by měly strávit v klubíčku, klidu, se svojí rodinou. Chránit jim oči, aby jim cizí člověk nevysál sílu. Masírovat od narození, “rovnat” páteř – prý se opravdu prcek může narodit s posunutými obratly, ale to už je na odborníky. Studená voda funguje skvěle proti opruzeninám.

Na kojení je třeba klid, dítě se nesmí u prsu uspávat a při kojení musíte vyčistit myšlenky, protože jinak je posíláte prckovi spolu s mlékem. Štěstí, že nekojím. Pokud se smějete, tak byste měli vědět, že tomu trochu věřím. Třeba při uspávání prckové totiž přesně poznají, kdy potřebuji pracovat nebo se chceme koukat na film a v takovém případě neusnou a neusnou.

Když neudrží dudlík, tak má asi problém s krkem. Nejde o to, že ho plive, ale že ho neudrží. Problém s kyčlemi? Srovnat krk! Na konci workshopu jsem pochopil, že když má prckem problém s čímkoliv, je to vždycky spojené s krkem 🙂

Zapomeňte na spaní na boku – dítě se zaklání, hezky ho dávejte do hacky. Příroda není blbá, aby se dítě poblinkalo a pak se tím udávilo.

Nosíte v šátku? Noste ho v klubíčku postupně výš a výš (což nám tehdy přesně nedoporučovali) a na zádech – ať máte volné ruce a nemusíte se věnovat prckovi. To jsem se zatím pořádně nenaučil.

Neupozorňujte na nedostatky (špatně sedí, křiví se, …), jemně je opravte.

A taky jsem poprvé slyšel slova jako kraniosakrální, orofaciální a další, což jsou prý všechno nějaké masáže či léčby nebo něco takového. Prostě to hrozně pomáhá.

Také jste odpovědní?

Seminář Nevýchovy o vychovávání nejstarších stál za to. Pár z těch věcí, kterými jsou nejstarší děti “postižené” u sebe také pozoruji, ale vnímám je velmi kladně.

Cílevědomý, umí se postarat o sebe i o druhé, sebeorganizovaný, lačný po vzdělání, …

A to vše prý vzniká v dětství, kdy jakmile se vám narodí mladší sourozenec tak je to hned “musíš nám teď pomáhat”, “pohlídej ho”, “postarej se o něj” a tak dále. Ale to prcek nemusí, není to jeho práce ani povinnost. A možná tím pořádně ohýbáte jejich vztah směrem, že se do budoucna nebudou mít moc rádi.

Byla to půlhodinka nastaveného zrcadla, které u mě samozřejmě moc neukazovalo, protože nic z toho neděláme a nedělali to ani naši rodiče. Ale bylo moc dobré to vidět na vlastní oči.

Čas – kde ho vzít?

Ze všech těch školení jsem si odnesl, že pracovat nemůžu, protože bychom to nestíhali.

Jeden den v týdnu prý mám strávit s každým prckem zvlášť (plus samozřejmě jeden s partnerkou). Čtyři dny v čudu, pak ještě bychom asi měli být pár dní spolu.

Každý den 30 minut masáží (to je hodinka a půl u třech dětí), 20 minut čtení (nejsem si jist, zda jim můžeme číst hromadně, když jsou mezi nimi 4 roky rozdíl), pak přibude půl hodinka na úkoly, čtyři hodinky bychom měli být venku, hodinku denně má mít maminka pro sebe.

Sbohem pracovní procese, rodina se beze mne asi neobejde 🙂

Napiš komentář, díky!
Salesforce Lightning Experience

Salesforce Lightning Experience prakticky

Blíží se mi konec rodičovské, což neomylně vycítili headhunteři a vybraným se dokonce podařilo mě dostat na pohovory. Nejčastější otázka zní „kolik toho umíte“, na což neumím dost dobře odpovědět a dostáváme se do filozofických úvah, jak velká vlastně platforma salesforce.com je a kolik takový certifikovaný administrátor může umět. Já si pesimisticky myslím, že tak 1 % všeho, tuhle mě na pohovoru chlapík přesvědčoval, že Sales Cloud činí 80 % celku, takže pak si klidně troufnu říct, že toho umím 40 % 🙂

Salesforce.com platform

Jediná firma se zatím takhle hloupě neptala a místo toho mi dala „jednoduchý“ příklad. A já si při té příležitosti řekl, že si konečně pořádně vyzkouším ten Lightning Experience, ze kterého jsem před půl rokem nebyl úplně odvázaný.

Je to úžasné

První dojem je stejný jako tehdy – vypadá to fakt krásně. Taky to dokáže pořádně roztočit procesor, který si úplně neoddechne. A pořád mám malý monitor, asi budu muset podlehnout článku Honzy Martínka a koupit si tu dvanáctku. S retinou.

Lightning Experience - uživatelské rozhraní na mém počítači

Super je možnost vyhodit pár polí nahoru pod název, která tam zůstanou viditelná vždy (a při posunu dolů se tato část ještě trochu zmenší). Skvělé je, že by od Summer ’16 mohlo jít nastavit defaultní záložku na takovou, kterou chcete (díky App Builderu, který si ale musíte nejdřív povolit).

Lightning Experience App Builder v akci

Pořád se mi ale na obrazovku nevejdou minulé události (spodek pravého sloupce) a není možné rozšířit seznam věcí, které se v té oblasti budou nabízet.

Na obrázcích v materiálech Salesforce to vypadá výrazně líp, po prostudování odpovídajícího Trailheadu budete nadšeni.

Lightning Experience - jak ji vidí vývojáři Salesforce

Skvělé je, že při základním návrhu Lightning Experience aplikace nepotřebujete umět nic moc extra, funguje vše, co jste dělali do té doby.

Drobnosti to vylepšují

Moc se mi líbí (alespoň pro ten můj příklad), jak při vytváření navázaných záznamů dojde k vyskočení pop-up okna a pořád tak částečně vidíte kontext, ve kterém ho vytváříte. Škoda, že s tím oknem nejde posunovat a jeho rozložení se liší podle toho, zda záznam vytváříte kliknutím na tlačítko u navázaného seznamu nebo na tlačítko na vrchu formuláře (v tom prvním se použije klasický layout, v tom druhém layout určený přímo u tlačítka) – což se vlastně ale může někdy velmi hodit, pokud to nebude mást uživatele.

Zadávání nového záznamu v Lightning Experience

Při nastavování prostředí je velmi příjemná možnost vyhledávání – jak funkcí, které potřebujete udělat (jenom škoda, že se jmenují jinak než v klasickém rozhraní) tak v detailu příslušného objektu vyhledávání polí, akcí a dalších věcí. Přijde mi nicméně škoda, že vždy musím otevřít příslušný objekt a nemohu přímo skočit na oblast, kterou v něm chci řešit (třeba pole), jako dřív, ale to je asi otázka zvyku.

Vyhledávání v Lightning Experience

Grafy všude

Moc se mi líbí, jak si mohu přímo v jednotlivých pohledech zobrazit grafy. Dřív se to tlačilo vše do reportů, teď je to přímo na ráně. A možnost filtrování dat na pár kliknutí je také super, ještě kdyby bylo možné si ty filtry ukládat a pak se mezi nimi přepínat. Ale to už vlastně suplujeme logiku pohledů.

Grafy v seznamech v Lightning Experience

Vyzkoušel jsem si ještě reporty. Kompatibilita je tam ještě na pováženou (hezky to shrnuje Trailhead), ale vypadá to krásně a konečně by na to mohli uživatelé kouknout a myslet si, že to zvládnou obsluhovat. Což doteď bylo spíš naopak.

Lightning Experience a grafy

Já jsem si při zkoušení bohužel odnesl poznatek, že graf, který zobrazuje tři řady dat zobrazí v Lightning Experience jenom dvě, nebo že spojení více reportů v jednom (Joined Report) zatím bohužel není možné. Ale to se poddá.

Ještě počkám

Abychom to shrnuli – jakmile si koupím nový počítač s větším monitorem, tak to asi začnu (stejně a lépe vybaveným) zákazníkům nabízet výrazně raději než nyní. Pár věcem se bude muset člověk v aplikacích vyhnout, ale nevidím výrazný problém. Škoda také, že není (podle všeho) možné upravit CSS (mimochodem skvělý článek o tom, jak tento CSS framework vznikal) a například si o kousek zmenšit font, ten stávající mi přijde opravdu velký.

Krok správným směrem, ale ještě bude pár verzí trvat, než to bude dokonalé. Což je při tak velké změně (poslední zásadní změna UI prý byla v roce 2010) jasné. A pokud bych byl obchodník, tak bych chtěl, aby mi to zapnuli, hned dnes. Protože to jejich rozhraní dává opravdu smysl.

Napiš komentář, díky!
TravelBible

TravelBible – cestuj!

Kniha o cestování, kterou napsali Matouš Vinš a Petr Novák. Ultimátní příručka jak cestovat levně po světě, která logicky navazuje na kurzy Travelhacking: Jak na nízkonákladové cestování kolem světaDobrodruhem na plný úvazek. Kniha, kterou by měli zařadit do povinné literatury už dětem na prvním stupni. Alespoň bychom pak nebyli všichni takoví zaprdlí.

Před cestou

Tohle je ze začátku typicky motivační kapitola. O tom, že získáte pravdivější pohled na svět, že se naučíte zodpovědnosti a pokoře, že budete snáze vnímat nové výzvy a zjistíte, co v životě chcete. Tuhle kapitolu by měli číst i všichni personalisté, aby si dokázali představit, jak moc člověka mohl pobyt v zahraničí změnit a že 90 % věcí, které mu slibují, ho naprosto nezajímají.

Chceme, aby čtenáři přestali jen snít a skutečně vyrazili do zemí, které je nejvíc lákají. Travel Bible pomůže nejen zkušeným cestovatelům, kteří v ní najdou spoustu nových triků a vychytávek, ale i úplným začátečníkům.

Že to není o penězích, že nemusíte mít strach, že není potřeba být mladý nebo se bát, že máte děti a hypotéku. To se všechno poddá.

Jak ušetřit, co kde zjistit, co kde prodat, jak si přivydělat nebo sehnat sponsory. Co zařídit před odjezdem. Samozřejmě jak najít levné letenky (mimochodem jeden z nejčtenějších článků na mém blogu, který ten návod dává hodně podobně jako v knize).

Na cestě

Jak ušetřit na cestě už je logické pokračování. Jízdenky na městskou, turistické a slevové karty, jíst tam kde domorodci, stopování, couchsurfing, slepé a reverzní aukce na hotely nebo hlídání domů. Překvapivě 🙂 tam nezmiňují Wild Camping Tips, který se vám může hodit, pokud chcete spát v přírodě.

Překvapivě je tady také ale luxus, luxus a luxus – třeba jak letět privátním letadlem za hubičku.

Zmíní digitální nomádství a na co si dát pozor, případně jak donutit šéfa, aby vám na něco takového kývnul.

Po cestě

Na tuhle kapitolu jsem se těšil nejvíc – jak zpeněžit ty zážitky z cest. Po návratu ze Zélandu jsme psali všude možně i dali sestřih do Objektivu na České televizi, ale že by nás to uživilo, to bohužel ne.

Tipů tady zaznělo celkem dost, ale bohužel také informace o tom, jaké ceny za to můžete čekat. Na uživení to podle všeho není 🙁 Leda opravdu přepnout do té angličtiny, aby člověk měl šanci získat násobky čtenářů a pak už by to mohlo být veselejší.

Nechcete knihu kupovat?

Ta kniha je nabitá informacemi od začátku až do konce. Vlastně jich je skoro až moc, většinu určitě najdete kdekoliv na internetu, ale tady to má tu ohromnou výhodu, že je to všechno na jednom místě.

Vydáním knihy ale kluci nezakrněli, ale pěkně aktualizují blog a také VIP členskou skupinu na Facebooku, kde to pořádně žije a poradí vám tam nejen oni, ale i ostatní cestovatelé.

Nedostatky

Drobné nedostatky se najdou, jako asi všude. Nejvíc mi vadilo (na Kindle), že nejsou pořádně udělané kapitoly, po kterých by se dalo rychle skákat všemi směry. Jsou totiž jenom tři, podle těch hlavních oblastí knihy, a pak už musíte listovat.

Druhým nedostatkem jsou odkazy. Jsou uvedeny všude, kde je potřeba, ale někdy jenom jako aktivní odkaz (což je na Kindle pěkná pruda otevírat), někdy jako vypsaný odkaz (super!) a někdy kombinace obojího, což je fajn, ale vypadá to divně. Takže v příští verzi sjednotit 🙂

Kde ji koupit

Přeci na jejich stránkách. Elektronicky za 390Kč nebo papírově za 590Kč (to zahrnuje i elektronickou verzi). K obojímu přibalují roční VIP členství a tunu bonusů.

Podle mého není moc o čem uvažovat. Vlastně je – protože vás ta kniha změní. Budete chtít vypadnout a cestovat. A poté budete přemýšlet, proč být zase zavření v práci každý den od devíti do pěti

Napiš komentář, díky!
Funkcionality Sendy

Sendy versus Mailchimp

Posílání hromadných mailů = Mailchimp. Přístup, který u mě platí už léta. Ostatně mít možnost poslat měsíčně 12 000 mailů na maximálně 2 000 kontaktů zdarma je věc, která se neodmítá.

V okamžiku, kdy ale za to máte začít platit, tak začnete přemýšlet, zda není jiná cesta. Stejně jako my, když jsme se rozhodli obeslat databázi IT lidí, ve které je přes 15 000 emailů. A chceme to dělat pravidelně. 150$ měsíční platba nebo 0,01$ za email, pokud chceme platit jenom za odeslané emaily. Což je dost peněz na to, že je to informativní newsletter, který asi žádné peníze přímo nepřinese.

Hledal jsem a hledal a našel Sendy. U něj se platí jednorázová licence (59$) a pro rozesílání využívá Amazon Simple Email Service (SES). A těm se platí 0,1$ za každých 1 000 odeslaných emailů, takže je to v podstatě zdarma.

Sendy je super

První rozdíl – nejde o SaaS, tedy hostované řešení. Musíte mít server, na který Sendy nainstalujete. Což je vlastně super, protože ho máte totálně pod kontrolou. Sendy i Mailchimp mají API pro přístup k datům, ale díky instalaci na vlastní server vlastně můžete přistupovat přímo do databáze Sendy, což mi přijde ještě flexibilnější a jednodušší na implementaci.

Sendy je snad ještě jednodušší než Mailchimp. K dispozici máte seznamy emailových adres (není problém si přidat vlastní pole), šablony emailů (které si sami vytvoříte, zapomeňte na předpřipravené šablony) a pak vlastní emaily, které se po odeslání mění na reporty.

Wysiwyg editor, odesílání emailů v určitou hodinu, využití polí v emailech, autorespondery a další a další věci to má, stejně jako Mailchimp.

Psaní emailu v Sendy

Navíc můžete k emailu přímo připojit soubor, což Mailchimp neumí. Také si můžete u každého seznamu nastavit, zda u něj chcete double opt-in (uživatel musí kliknout na odkaz v emailu a potvrdit svůj zájem o emaily) nebo ne. Případně zda při odhlášení uživatele z newsletteru ho chcete odhlásit pouze ze seznamu, na základě kterého email dostal, nebo ze všech seznamů, ve kterých je vedený.

Sendy není tak super

První okamžik, kdy se opotíte, je konfigurace. Nainstalovat Sendy je pár kroků, nastavit správně SES dalších pár. Vše je hezky popsané a není to složité, ale přeci jenom hodinku či dvě to zabere.

Druhý okamžik, kdy budete vzpomínat na Mailchimp, je tvorba šablony. Tohle mají hodně propracované a dobře udělané i s možností Inbox Preview a dalšími detaily. Sendy nic z toho nemá, ale není žádný problém si šablonu navrhnout v Mailchimpu a pak zkopírovat její HTML kód.

Třetí okamžik, kdy budete vzpomínat na Mailchimp, jsou reporty. Tedy možná budete vzpomínat. Sendy i Mailchimp vám řeknou ty základy – kdo to otevřel (Mailchimp navíc včetně vizualizace kdy), kdo se odhlásil, kolik emailů nebylo doručených, v jakých zemích to lidé otevřeli nebo kolik lidí si kliklo na odkaz a na které. Mailchimp vám navíc umí říci, kdo na který odkaz klikl, což si Sendy v databázi udržuje také, ale už to nezobrazuje v reportech. Stáhnout si ten seznam pro každý odkaz ale můžete.

Reporty v Sendy

A tím jsem se dostal ke čtvrtému bodu, ve kterém se ti dva liší. Mailchimp je úžasný v možnostech segmentace listů a přesném určení, komu se má email poslat. Skoro bych řekl, že je to až komplikované. Sendy nic takového nemá, pro něj list = segment. Pokud chcete odeslat jenom na část lidí, udělejte si nový list. V tom pomůže i možnost v podstatě cokoliv vyexportovat – seznam aktivních lidí, těch, kteří klikli na daný odkaz, lidé z dané země. Což je někdy nešikovné, může to znamenat nepřehledné množství seznamů, ale na druhou stranu si přiznejme – jak často to opravdu potřebujete?

Seznamy emailů v Sendy

Závěr?

Závěr si přeci musí každý udělat sám. Podle mého, pokud projdete prvotním nastavením Sendy, tak pak už jste spokojeni. SES už nikdy nastavovat nebudete, šablonu emailu změníte možná za rok (a to už si to zaplatíte u grafika), rozhraní je díky méně možnostem o něco jednodušší a při velkém počtu emailů je ta úspora v ceně znatelná. Pokud se vejdete do free plánu Mailchimpu tak to přemýšlení možná budete mít složitější.

Projděte si demo verzi Sendy a v klidu rozhodněte, zda to za to stojí. Mě to za to stálo.

Check out Sendy, a self hosted newsletter web app that lets you send emails 100x cheaper via Amazon SES.

Napiš komentář, díky!